Bitva u Karrh a parthští lučištníci

English version

Postupná římská expanze do oblastí Předního východu ze západu a parthská expanze do stejných oblastí ovšem z východu vedly v 1. století př. n. l. k tomu, že se tyto dvě významné starověké mocnosti dostaly do přímého kontaktu. První jednání s parthskými vyslanci vedl na východě Sulla, k dalšímu „oťukávání“ (diplomatickému a trochu dokonce i vojenskému, i když v konečném důsledku bez přímého boje a vážnějších následků) docházelo za působení Luculla, Pompeia a Gabinia v Malé Asii, Sýrii a přilehlých oblastech. Ke skutečnému a vážnému konfliktu se schylovalo již dříve (především při Gabiniově správcovství Sýrie), ovšem byl to až Crassus, kdo dovedl Řím v letech 54–53 př. n. l. k přímému vojenskému střetu s Parthií.(1)

Tehdy šedesátiletý Marcus Licinius Crassus byl v té době zřejmě nejbohatším a jedním z nejmocnějších mužů v celé římské říši. Mimo to byl členem prvního triumvirátu, politické koalice uzavřené spolu s Gaiem Iuliem Caesarem a Gnaeem Pompeiem, která rozdělovala jejich sféry vlivu a napomáhala všem třem k naplnění jejich cílů. V posledních letech byl však Crassus trochu zastíněn úspěchy svých kolegů. Pompeius si vydobyl slávu svými taženími na východě říše a Caesar právě získával vítězství za vítězstvím v Galii. Také Crassus si sice již dříve získal vojenské zásluhy v tzv. spojeneckých válkách a rozprášením velmi nebezpečného Spartakova povstání, tyto činy se však již zdály být časově příliš vzdáleny. I Crassus proto toužil po válečné slávě a prestiži z ní plynoucí (tradice praví, že chtěl napodobit Alexandra Velikého a táhnout až do Baktrie, Indie či dokonce dál, nicméně jedná se jistě o dosti přehnané a přibarvené tvrzení).(2) Nezanedbatelným motivem války byla jistě i kořist, která se dala na vojenských taženích získat, a objevil se i názor, že Crassovi mohlo jít i o kontrolu tzv. hedvábné stezky a obchodu s Čínou a Indií (což však nezní příliš pravděpodobně).(3) Parthie byla každopádně pro získání slávy cílem více než vhodným.

Vhodná byla i příležitost. V době, kdy Crassus spřádal své plány na parthské tažení, se Parthie zmítala v občanské válce.(4) Roku 58/57 př. n. l. byl parthský král Fraatés III. zavražděn svými syny Oródem a Mithridatem. Brzy poté vzplanul konflikt mezi bratry, přičemž Oródovi se podařilo vyhnat Mithridata, který následně požádal o pomoc Aula Gabinia, římského správce provincie Sýrie. Gabinius hodlal využít této příležitosti a překročil Eufrat s vojskem. K bojům však nedošlo. Naskytla se jiná a zřejmě i lukrativnější možnost dosadit na egyptský trůn Ptolemaia XII. Auléta, a Gabinius tedy ukončil kampaň v Parthii a úspěšně se pustil do tohoto druhého podniku. Mithridates se s tím nesmířil a zkusil štěstí bez přímé římské podpory.(5) Podařilo se mu získat na svou stranu významná města Babylón a Seleukeiu, přesto však byl nakonec poražen a zabit pravděpodobně na začátku roku 54 př. n. l., zřejmě ještě před začátkem Crassova prvního tažení.(6) Nicméně ani potom nejspíš neměl král Oródes ve své zemi zcela pevnou a silnou pozici. Římští vojevůdci (ať už Crassus nebo před ním Gabinius) měli tedy vynikající příležitost využít slabosti parthské říše.

Již předtím roku 56 př. n. l. bylo na konferenci triumvirů v Luce rozhodnuto, že Crassovi bude na 5 let přidělena provincie Sýrie s vojskem, přičemž se potichu předpokládala válka proti parthské říši. V samotném Římě se mnoho lidí (především optimátů) stavělo proti, považovalo Crassa za agresora a porušitele dohod a snažilo se jeho podniku zabránit. Byly v tom pochopitelně nejen ohledy na to, jestli je válka spravedlivá či nespravedlivá, ale z velké části i politické motivy.(7) Crassus však všechen nesouhlas zcela ignoroval a vydal se posléze do své provincie, kam dorazil na začátku roku 54 př. n. l.(8)

Ještě téhož roku bez zbytečných prodlev a bez oficiálního vyhlášení války (ostatně nebyl zřejmě ani žádný legitimní důvod, na základě kterého by tak mohl učinit – zvláště po porážce Mithridata(9)) rychle vpadl na parthská území.(10) Konkrétně zaútočil na Mesopotamii, kde již od dob Alexandra Velikého bylo množství řeckých měst, jejichž obyvatelstvo nesnášelo parthskou nadvládu dobře a bylo Římu nakloněno. Po překročení Eufratu a vpádu do Mesopotamie zamířil ke Karrhám, zde zanechal posádku a pokračoval dále údolím řeky Balissos (dnes Belich). Města se mu jako svému osvoboditeli vzdávala bez boje a Crassus je obsazoval posádkami. Pouze u Zenodotia se museli Římané vypořádat s menším odporem některých místních, kteří zabili několik málo římských vojáků. Římané následně z této kauzy udělali exemplární příklad. Město dobyli, vyplenili a obyvatelstvo prodali do otroctví. Crassus byl svými muži po této epizodě provolán imperátorem.(11) U města Ichnai se římské armádě postavil do cesty parthský místodržící Sillakés s několika na rychlo sebranými jízdními oddíly. S takto chabou silou však nemohl Římanům odolat, byl rychle poražen, přičemž sám byl v boji zraněn, a uprchl ke králi, informovat ho o vpádu.(12) Zdá se, že ještě v průběhu tažení (ovšem Plútarchos tvrdí, že to bylo až po dokončení tohoto prvního tažení a před druhým tažením roku 53 př. n. l.(13)) dostihli Crassa vyslanci krále Oróda v čele s Vagisem, aby požadovali od Crassa vysvětlení jeho činů a pokusili se ho odvrátit od jeho úmyslu. Vagises se tázal, zda je to římská, nebo jen Crassova soukromá válka a slíbil, že pokud to druhé je skutečností, budou Parthové milosrdní. Crassus však jen zpupně opáčil, že jim na jejich otázky odpoví až v Seleukeii a Parthové tedy odešli s nepořízenou.(14) Crassus celkově zanechal v mesopotamských městech 7 000 pěšáků a 1 000 jezdců jako posádky získaných měst a stáhl se zpět do Sýrie. Cílem tohoto prvního tažení bylo pravděpodobně především vytvoření předmostí a zásobovacích základen v Mesopotamii, navázání kontaktů s místními předáky, průzkum, obeznámení s terénem a uvyknutí vojáků lokálním podmínkám a boji.(15)

Zimu 54/53 př. n. l. tedy strávil Crassus v provincii především zajišťováním příjmů z měst a dalším získáváním peněz (nejvíce je v tomto ohledu zdůrazňováno vyloupení jeruzalémského chrámového pokladu (16)). Tato činnost je Crassovi často vytýkána. Plútarchos píše, že zanedbával odvody a výcvik vojáků a naopak se choval spíše jako obchodník než vojevůdce.(17) Zdá se však, že se zde projevuje zaujatost našich pramenů a jejich líčení Crassa jako morálně vadného (hamižného) člověka, který si zasloužil svůj pád. Oprostíme-li se od tohoto pohledu, jako poměrně pravděpodobná se jeví interpretace, že motivem pro vybírání poplatků a shromažďování peněz nebyla ani tak Crassova hamižnost, jako spíše snaha zajistit dostatek prostředků pro vydržování vojska a jistě velice nákladnou válku s Parthy.(18) Nicméně pro údajné přijímání peněz od spojenců na místo vojenských posil se jen těžko nalezne omluva.

K dalším zimním přípravám patřilo získávání vojenských posil. Jak jsme viděli výše, dle Plútarchových slov Crassus odvody v provincii a výcvik vojáků spíše zanedbával, avšak na druhou stranu se v tuto dobu k němu připojil jeho syn Publius Crassus spolu s 1 000 galských jezdců, které mu pro podporu jeho tažení poslal Caesar.(19) V tomto období přijal také Crassus spojeneckého arménského krále Artavasda a vyjednával s ním o poskytnutí vojska pro své tažení. Artavasdés měl údajně římskému vojevůdci slíbit 16 000 jezdců a 30 000 pěšáků a logistickou podporu, pokud potáhne proti Parthii přes arménská území. Crassus byl prý z nabídky nadšen, nicméně odmítl ji s tím, že do Parthie vpadne opět přes Mesopotamii. Důvodem pro toto rozhodnutí byla jednak skutečnost, že zde v minulém roce zanechal vojenské posádky, jednak to byla i logická a přímá cesta do Seleukeie, Babylónu a Ktésifóntu.(20) Na to se Artavasdés bez dalšího opět vrátil zpět do svého království, nicméně dá se předpokládat, že i přesto očekával Crassus od svého spojence nějaké posily, třebaže možná ne tak početné, jako kdyby přistoupil na postup přes Arménii.(21)

Mapa oblasti Mapa oblasti. Na západ od Eufratu římské provincie Sýrie, Kilikie a Bithýnie s klientskými státy Galatií, Kappadokií, Pontem, Kommagenou (K.), Judeou a na začátku tažení i Arménií. Na východě Parthie.
Parthové samozřejmě při Crassově prvním tažení a především po odbytí svého poselstva nezaháleli. Co nejrychleji shromáždili vojsko a připravili obranu. Oródův plán zahrnoval rozdělení armády na dvě části. První z nich (a velice pravděpodobně tu hlavní a početně silnější) vedl sám král proti Arménii. Cílem bylo samozřejmě zabránit či aspoň ztížit spolupráci arménského krále Artavasda s Římem. Královo tažení bylo úspěšné, zabránilo Arménům podpořit římskou kampaň a přibližně ve stejnou dobu, kdy byl Crassus poražen u Karrh, dosáhl Oródes míru s Artavasdem, zpečetěného sňatkem Artavasdovy sestry s mladým parthským princem Pakorem. Naše prameny neříkají, jakým způsobem toho bylo dosaženo – zda došlo k bojům mezi Parthy a Armény, či jestli se Artavasdés podvolil ihned a bez bojů – nicméně jisté je, že to byla Parthie, kdo měl v tomto spojenectví výrazně navrch.

Druhá část vojska byla svěřena vynikajícímu a boji občanských válek prověřenému vojevůdci Surénovi.(22) Jeho úkolem bylo zřejmě především dotírat na Crassovo vojsko a ztrpčovat mu život, dokud Oródes neukončí své tažení v Arménii a nespojí se se Surénou k poražení římské invazní armády.(23) Surénas nelenil a již přes zimu 54/53 př. n. l. napadl posádky měst za Eufratem, které tam předtím Crassus zanechal. Vzhledem ke známým nedostatkům Parthů v obléhacích technikách dobýt některé z měst nemohl, ovšem jistě je odřízl a znepříjemnil jim život. Crassus určitě věděl, že přímá hrozba opevněným městům od Parthů v této chvíli nehrozí, a proto neměl důvod měnit kvůli tomu své plány k tažení do Mesopotamie. Bylo jasné, že Surénovo vojsko se stejně bude muset dříve nebo později od těchto pevností odpoutat, aby se pokusilo překazit římský postup na jih.

Na přelomu dubna a května roku 53 př. n. l. vytáhl Crassus ze zimních táborů v Sýrii k městu Zeugma, kde za velmi špatného počasí překročil řeku Eufrat (24) a pokračoval dále směrem do Parthie. Sílu Crassova vojska, které se přes Eufrat přeplavilo, můžeme určit poměrně přesně, přestože jistým problémům se nevyhneme. Florus píše, že u Karrh bylo pobito 11 legií (bez konkrétního počtu vojáků) (25). Appiános udává, že římské vojsko čítalo 100 000 mužů.(26) Plútarchos poskytuje zprávu, že s Crassem táhlo 7 legií, skoro 4 000 jezdců a stejný počet lehkooděnců.(27) Nejspolehlivější je zcela jistě údaj Plútarchův (28), který odpovídá i dalším číselným údajům, které o bitvě máme.(29) Florus i Appiános zcela jistě přeháněli, nebo se jedná o chybné dochování pramene. Z Plútarchových údajů můžeme spočítat sílu římské armády na zhruba 43 000 mužů (35 000 legionářů, 4 000 jezdců, 4 000 lehkooděnců), což odpovídá přibližným údajům o tom, že po bitvě u Karrh se zhruba 10 000 mužů zachránilo, 10 000 bylo zajato a 20 000 jich bylo pobito (víme také, že část spojenců – zřejmě ony přibližně 3 000 mužů – ještě před bitvou dezertovala) (30). Problém nastává s údajem, že při svém prvním tažení do Mesopotamie předchozího roku zanechal Crassus v pevnostech na Eufratu 7 000 pěšáků a 1 000 jezdců (viz výše).(31) Nevíme o tom, že by přes zimu 54/53 př. n. l. Crassus získal nové legie a odvody v provinciích byly údajně zanedbávané a jen bezvýznamné.(32) Je tedy možné, jak poznamenali někteří badatelé, že oněch 7 000 pěších bylo odvedeno z legií, což by znamenalo, že roku 53 př. n. l. táhlo s Crassem do záhuby jen zhruba 36 000 vojáků.(33) Je však samozřejmě možné, že 7 legií nebyla plná síla Crassova vojska v Sýrii a že ve skutečnosti disponoval 8 legiemi. Je tu také možnost, že těchto 7 000 mužů bylo tvořeno převážně vojáky pomocných sborů, kteří mohli být tehdy Crassovi k dispozici, a že je tedy není nutné odečíst od invazní armády roku 53 př. n. l. Druhá varianta, tedy že 7 000 legionářů skutečně v bojích u Karrh nechybělo, se lépe shoduje s dalšími číselnými údaji, které máme k dispozici. Můžeme tedy uzavřít, že u Zeugmatu překročilo s Crassem řeku Eufrat zřejmě kolem 43 000 vojáků, z nichž 4 000 bylo jezdců a 4 000 lehkooděnců, zbytek tvořili legionáři. Víme také, že z oněch 4 000 jezdců zhruba 1 000 tvořili vybraní galští kavaleristé, které Crassovi pro tažení přivedl od Caesara Crassův syn Publius Crassus.(34) S největší pravděpodobností se jednalo výhradně o lehkou kavalerii. Co se lehkooděnců týče, víme, že mezi nimi bylo minimálně 500 lučištníků (s největší pravděpodobností odvedených ze Sýrie).(35) Přestože se v Crassově vojsku vyskytoval i neznámý počet ostřílených veteránů, kteří dříve sloužili na východě pod Pompeiem, většina legionářů byli asi spíše nezkušení nováčci odvedení v Itálii.(36) Každý legionář byl chráněn přilbou, kroužkovou zbrojí a velkým štítem, z útočných zbraní byl vybaven dvěma oštěpy, krátkým mečem a dýkou.

Co se Crassových důstojníků týče, předně je třeba uvést jeho syna Publia Crassa, který si již dříve získal ostruhy a vynikající bojové zkušenosti pod Gaiem Iuliem Caesarem v Galii. Hned další v řadě je Gaius Cassius Longinus, který zastával v Crassově vojsku pozici kvéstora. Je to týž muž, který později vedl spolu s Brutem vražedné spiknutí proti Caesarovi. V této době to však byl dosud nepříliš známý avšak nadějný mladý aristokrat a, jak víme z jeho pozdějších činů, jistě i talentovaný velitel.(37) Dále jsou jmenováni legáti Vargunteius a Octavius, vojenský tribun Petronius a dále Censorinus, Megabakchos, Egnatius a bratři Rosciové. Dalším Crassovým důstojníkem, který se však bitvy přímo nezúčastnil, protože v té době velel posádce v Karrhách, byl Coponius.

Od Zeugmatu pokračoval Crassus po odpočinku směrem na jih podél řeky, po jejím levém břehu.(38) Tato cesta měla výhody relativně pohodlné cesty a snadného zásobování vojska po řece a ochrany jednoho křídla vojska. Jak jsme zmínili již dříve, cílem pochodu byla velká mesopotamská města Seleukeia, Ktésifón, Babylón. V průběhu pochodu však došlo ke změně plánu. Crassus odbočil doleva a vydal se východním směrem. Vojevůdce k tomuto rozhodnutí údajně přes odpor Cassiův přesvědčil vládce Edessy (hlavního města Osrhoene) Abgaros II. Ariamnés,(39) který byl průvodcem na tomto tažení a velitelem spojeneckých výzvědných oddílů. Abgaros, který byl údajně od začátku tajně ve spojení s Parthy, hlásil Crassovi stopy a náznaky prchajících Parthů a pobízel ho, aby se v rychlosti vydal za prchajícím nepřítelem.(40) Dle tradice ho chtěl vylákat od Eufratu do pouště a rovinatých terénů, vhodných pro způsob boje jezdectva. Plútarchos tvrdí, že Abgaros nabádal Crassa, aby si pospíšil než nepřítel stihne odnést všechny cennosti do bezpečí. To je však pravděpodobně již poněkud přehnaná invence historika, která opět upozorňuje na Crassovi tolik vytýkanou hamižnost. Pravděpodobnější se zdá, že se Crassus spíše chtěl utkat s menší silou Surénovou, kterou mohl pokládat jen za malý předvoj, aby nedošlo ke spojení jeho jednotek s hlavním vojskem Oródovým. Dalším možným důvodem odbočky by mohly být zprávy o potížích Artavasda s hlavním parthským vojskem, ačkoliv podle Plútarcha získal Crassus tyto informace teprve později při cestě k Balissu.(41)

Zprvu byl pochod pohodlný a snadný, po čase však zavedla východní odbočka Římany do nehostinné, horké a vyprahlé pouště.(42) Ačkoliv pouštní pás západně od Balissu je docela úzký, pochod tímto terénem byl pravděpodobně poměrně krátký (asi 1–2 dny) a Plútarchovo líčení nehostinnosti terénu je zřejmě trochu přehnané, jistě to byl pro legionáře neuvyklé takovým podmínkám velmi nepříjemný a vyčerpávající zážitek, a to i přestože tudy zřejmě vedly arabské obchodní stezky (ty však jistě nemohly poskytnout patřičný komfort čtyřicetitisícovému vojsku).(43) Vzhledem ke zmíněným obchodním stezkám tudy vedoucím lze jen těžko za touto cestou hledat záměr Abgara zavést Římany do pouště. Zde je verze viděná z římské perspektivy poněkud přibarvená. Dle Plútarchova líčení přijal v průběhu pochodu (44) Crassus poselstvo od arménského krále Artavasda, od kterého se dozvěděl, že do Arménie vpadlo parthské vojsko pod velením Oróda, a Artavasdés tedy nemůže poslat Římanům slíbené posily. Vyslanci žádali římského vojevůdce o pomoc a údajně ho i nabádali, aby (nemůže-li již přijít na pomoc) aspoň držel své vojsko na hornatých místech, která jsou nevhodná pro jezdectvo. Těžko říci, jestli tuto radu Crassus skutečně dostal, nebo jestli je to spíše Plútarchova invence. Druhá možnost se zdá pravděpodobnější.(45) Každopádně rozzlobený Crassus údajně odpověděl, že momentálně nemá na Armény čas a že Ardavasda přijde za jeho zradu potrestat později.(46)

Když posléze Římané konečně překonali pouštní oblast a stanuli v mnohem přívětivějším údolí řeky Balissos, zjistili, že se Abgaros se svou družinou odpojil. Jak se měli brzy dozvědět, dezertoval a přidal se k nepříteli, který soustředil své vojsko právě v těchto končinách.(47) Byl pravděpodobně 9. červen (V Id. Jun.) roku 701 od založení města (za konzulátu M. Valeria Messally Rufa a Cn. Domitia Calvina) dle římského kalendáře (= 6. květen 53 př. n. l. dle juliánského kalendáře) ráno (48) a Crassus ještě zrychlil pochod, aby co nejdříve dostal své muže z pustiny. V této chvíli však také došlo k prvnímu kontaktu s nepřítelem. Průzkumné hlídky, které vyslal Crassus dopředu k prozkoumání okolí, narazily na Parthy a došlo ke střetu. K hlavnímu vojsku se ve spěchu vrátilo jen několik mužů, kteří hlásili, že ostatní byli pobiti a jim se jen s obtížemi podařilo vyváznout. Rozhlásili také vyděšené zprávy o blížícím se velkém parthském vojsku.(49) Na římské legionáře nezapůsobila tato zpráva příliš dobře.

V první chvíli Crassus (údajně na radu svého kvéstora Cassia) rozvinul vojsko co nejvíce do šířky a na boky umístil kavalerii. Pak ovšem změnil názor a vytvořil hluboký, kompaktní čtverhran s čelem na obě strany, přičemž každá strana se skládala z dvanácti kohort a každé z kohort byl přidělen jízdní oddíl jako podpora. Jednomu křídlu šiku velel Cassius, druhému mladý Publius Crassus a středu velel hlavní vojevůdce osobně.(50) Vzhledem k podmínkám to bylo dobré rozhodnutí. Crassus hodlal pokračovat v dalším přesunu a pro pochod je kompaktní, užší formace rozhodně vhodnější než do šířky roztažená linie. Také z hlediska boje proti převážně jízdnímu vojsku tomuto postupu není co vytknout. Je možné, že v první chvíli zareagoval Crassus na překotné zprávy vystrašených průzkumníků a domníval se, že se již blíží parthské vojsko, a proto nařídil vytvořit širokou bojovou formaci. Když však zjistil, že nepřítel je ještě dost daleko, použil kompaktnější šik vhodnější pro přesun.(51) V této formaci pochodovali legionáři dále až k říčce Balissos. Ačkoliv byla údajně většina důstojníků toho názoru, že by se zde mělo římské vojsko utábořit, průzkumem zjistit co nejvíce informací o nepříteli, přenocovat a teprve druhého dne se střetnout s protivníkem, Crassus (snad pod vlivem svého syna) nesouhlasil. Vojáci se směli jen v rychlosti a na svém místě v šiku najíst a občerstvit a zakrátko opět vyrazili na pochod směrem na jih za nepřítelem.(52) Na protivníka narazili brzy.

Parthské vojsko očekávalo Římany na okraji mírně zvlněné roviny přibližně 30–35 km jižně od města Karrhy (lat. Carrhae; řec. Karrhai; dnes Harran, Turecko).(53) Většina armády byla skryta za jedním z nevysokých pahorků a za předním vojem. Surénas také nařídil, aby jeho bojovníci zakryli své zbraně a zbroje látkami, aby se neprozradili třpytem zbraní.(54) Římanům se proto zdálo, že je Parthů jen málo. Když se však více přiblížili, vydal Surénas rozkaz, jeho vojáci sundali látky ze zbraní a objevili se v plné síle, s bojovými pokřiky, dunivým bubnováním a troubením na rohy a polnice. Zbraně se jim nyní na slunci zářivě leskly a aby vypadali vyšší a šla z nich větší hrůza, měli Parthové z vlasů po skythském způsobu načesané chocholy.(55) Velikost parthského vojska ve skutečnosti neznáme. Mnozí autoři uvádějí sílu 10 000 jezdců, z nichž 1 000 tvořila těžkooděná kavalerie a zbývajících 9 000 mužů byli lehkoodění jezdci s luky pro boj na dálku.(56) Tato úvaha je založena na Plútarchově zmínce, že Surénu obvykle na jeho cestách doprovázelo tisíc jezdců v brnění a ještě víc lehkooděných a všech svých osobních jezdců, vazalů a otroků měl aspoň 10 000.(57) Tato čísla, informující o jeho soukromé armádě a doprovodu, však nelze přímo vztáhnout na vojsko, které bylo u Karrh. Mohou sloužit jen jako orientační, protože nemůžeme vědět, jestli byl se Surénou u Karrh celý jeho doprovod, nebo pouze část, a nevíme ani, jestli Surénovi nepřidělil Oródes další oddíly z parthského vojska. Navíc byl se Surénou další významný Parth, Sillakés, který pravděpodobně také disponoval nějakou vojenskou hotovostí.(58) K odvrácení římské invaze by patrně Surénas chtěl mít co nejvíce mužů, tedy pokud možno celou svoji branou sílu, a vzhledem k přítomnosti Sillaka a možnosti dalších posil od Oróda bylo tedy parthské vojsko u Karrh nejspíše větší než udávaných zhruba 10 000 mužů, avšak přesnější odhad není možný.(59)

Přibližné místo bitvy u Karrh
S jistotou lze říci, že Surénas měl ve svém vojsku těžkou kavalerii a lehké jízdní lučištníky. Těžkoodění jezdci (katafraktoi) rekrutovaní z řad parthské šlechty byli obvykle výborně obrněni šupinovou nebo lamelovou zbrojí, která pokrývala celý trup a dosahovala až ke kolenům, kónickou železnou nebo bronzovou přilbou (možná dokonce i s ochranou obličeje nebo krku) a chrániči paží a nohou. Přilby, šupiny, lamely a další železné části byly vyrobeny z velmi kvalitního železa z Margiany a našity na kožený podklad. Ozbrojeni byli katafraktoi dlouhým kopím (kontos) s velkým železným hrotem a záložními zbraněmi – mečem, dýkou, snad někdy palcátem nebo sekerou.(60) Nepoužívali štíty, protože kopí drželi při útoku oběma rukama. Také jejich koně byli chráněni speciální šupinovou zbrojí, která sahala patrně kousek pod břicho. Oproti tomu jízdní lučištníci byli vyzbrojeni jen lehce. Nepoužívali žádnou, nebo jen velmi lehkou zbroj. Jejich hlavní síla byla v rychlosti a pohyblivosti. Jejich hlavní zbraní byl kompozitní, reflexní luk, i když ozbrojeni byli zřejmě i meči, noži či dalšími zbraněmi. Parthové byli proslavení vynikající lukostřelbou, kterou spolu s jízdou na koni cvičili již od malička a právě na ní byla z velké části založena parthská bitevní taktika. Parthové se obvykle v boji vyhýbali přímému kontaktu s nepřítelem, raději ho z dálky zasypávali salvami svých šípů a snažili se o obchvaty nebo o vylákání nepřátelských vojáků do léčky pomocí předstíraných útěků. Obrněná jízda v těchto fázích především zajišťovala vlastní lučištníky, aby na ně nemohl protivník zaútočit, a připadně mohla občasnými útoky narušovat nepřátelskou formaci či naopak využívat porušení nepřátelské formace zapříčiněné působením lučištníků. Teprve když byl protivník tímto patřičně oslaben a demoralizován, následoval tvrdý a nekompromisní útok těžkého jezdectva, který rozprášil nepřátelské vojsko.(61) Celé parthské vojsko u Karrh bylo jízdní, na čemž Surénas postavil svoji vynikající a promyšlenou taktiku boje proti Římanům.(62) Ostatně všichni Parthové byli výborní jezdci. Jako u ostatních stepních národů byla pro ně jízda na koni druhou přirozeností. Římský historik Iustinus o Parthech napsal, že na koních vždy jezdí, válčí, hodují, řeší soukromé i veřejné záležitosti, v sedle kráčejí, postávají, obchodují i rozprávějí.(63) Zdá se poměrně pravděpodobné, že vojáci ze Surénova doprovodu byli přivedeni z oblasti Margiany a je možné, že pocházeli ze skythského kmene (nebo kmenového uskupení) Sáků.(64)

Každopádně nástup Parthů udělal na legionáře dojem a údajně již v této chvíli zasel do jejich myslí strach. V první chvíli chtěl Surénas využít psychologického efektu, který Parthové udělali, a nařídil tvrdý útok těžkých jezdců na římský šik. Když však Parthové spatřili, že sevřená římská formace zůstává pevná a legionáři jsou připraveni útoku vzdorovat, nájezd byl odvolán a těžká kavalerie se rozptýlila a stáhla. Zároveň začali Parthové římský čtverec ostřelovat a obkličovat.(65) Crassus dal rozkaz zaútočit lehké pěchotě, ovšem výpad skončil neúspěchem. Parthové před pěšáky ustoupili a z dálky je zasypali deštěm šípů. Lehkooděnci se s mnoha zraněními museli stáhnout zpět za legionáře.(66)

Parthské vojsko se nyní rozdělilo na menší oddíly a začalo z dálky ostřelovat římskou armádu. Římané se tak dostali do svízelné situace. Byli sužováni přívalem střel z parthských luků, z nichž některé mohly občas dokonce i prorazit římské zbroje (o tom níže). Římský šik byl sevřený, a proto téměř každý šíp nacházel svůj cíl. Římané se snažili vymanit a pokusili se o několik výpadů. Všechny ale končily stejně. Parthští jezdci před postupujícími Římany vždy ustoupili a zaměřili svou střelbu na útočníky. Parthové byli velice zdatní jezdci, a proto byli schopni i při útěku či ústupu za jízdy střílet čelem vzad na své protivníky. Tak zvaná „parthská střela“ se stala příslovečnou, ačkoliv Parthové rozhodně nebyli první ani poslední, kdo tento způsob střelby praktikoval.(67) Pěší legionáři samozřejmě nemohli nepřátelské jízdní oddíly dohonit a jakkoliv jim uškodit. Navíc tu stále byla parthská těžká jízda, která se mohla zapojit do bojů, když byli lučištníci zatlačeni Římany zpět. Výsledkem byl zoufalý boj, ve kterém mocné legie nedokázaly svým pohyblivým nepřátelům způsobit škodu a naopak jejich ztráty stále narůstaly.(68) Zpočátku Římané doufali, že Parthové časem vystřílejí svou munici a pak bude muset dojít k boji zblízka, ve kterém legie excelovaly. Nyní se však opět projevila Surénova prozíravost a genialita. Římané po čase zjistili, že opodál stojí množství velbloudů naložených střelivem, ke kterým si Parthové pravidelně zajížděli doplňovat své šípy.(69) V tuto chvíli začalo být jasné, že šípy nedojdou, Parthové pronikali stále dál při pokusech o obklíčení, čímž se jim naskýtala možnost střílet na římský šik z více stran a úhlů, a jeho situace tedy byla velmi vážná.

Crassus již neměl příliš na výběr. V dalším zoufalém pokusu o zvrat ve vývoji bitvy vyslal svého syna Publia, aby se silnými oddíly zaútočil na nepřítele a vynutil si na něm boj. Mladý Crassus tedy vzal 1 300 jezdců, mezi nimi i 1 000 Galů, které přivedl od Caesara, 500 lučištníků a 8  kohort legionářů (kolem 3 800 mužů) a prudce se vrhl na protivníka směrem k jihozápadu.(70) Parthové opět ustoupili a pokusili se o svoji oblíbenou taktiku předstíraného útěku. A úspěšně. Crassus se nechal ošálit a v domnění, že vítězí a nepřítel se před ním dává na útěk, stupňoval tempo a hnal se pořád dál a dál za ustupujícími jezdci. Brzy se dostal daleko od hlavního šiku, mimo dosah i dohled. Náhle se dosud utíkající vojáci otočili a postavili Římanům. Jiné oddíly mezitím odřízly výpadové jednotce cestu zpět a blížily se z druhé strany. Proti římským vojákům se postavila těžká jízda a střelci opět začali vypouštět své vražedné salvy. Publiova situace byla o to horší, že jeho oddíly byly z větší části obklíčeny. Poslové vyslaní k hlavnímu vojsku byli většinou pochytáni nepřáteli.(71) Střely dopadaly ze všech stran a ze všech úhlů a vybíraly si mezi legionáři krutou daň. Plútarchos barvitě popisuje jejich utrpení:

„Jak byli tísněni na malém prostoru a padali jeden přes druhého, byli zasahováni střelami a umírali nikoliv lehkou ani náhlou smrtí, ale trýzněni křečemi a nesnesitelnými bolestmi, váleli se po zemi s šípy v těle a ulamovali je v ranách, pokoušeli se násilím vytáhnout hroty opatřené zpětnými trny, které pronikly žílami a svaly, ale tím rány ještě zvětšovali a sami si působili bolest. Tímto způsobem jich mnoho přišlo o život, a i ti, kteří ještě žili, nebyli schopni dalšího odporu. Když je Publius pobízel aby se vrhli na obrněnou jízdu, ukazovali mu své ruce přibité ke štítům a nohy přibodnuté k zemi, takže útěk i obrana byly pro ně stejně nemožné.“ (72)
   
Trápení vojáků ještě zhoršoval nepříjemný prach, který vířila kopyta parthských koní. Mladému Crassovi se s jeho galskými jezdci díky odvážnému výpadu podařilo střetnout s parthskou těžkou kavalerií, nebyl to však boj, jaký si představoval. Lehkoodění Galové disponovali krátkými oštěpy a jen lehkým ochranným oblečením. Naproti tomu Parthové byli silně opancéřovaní a vyzbrojeni dlouhými kopími. Bylo to nerovné střetnutí. Galům se nedařilo pronikat obranou katafraktů a naopak sami byli koseni jejich zbraněmi. Přesto předváděli udatní Galové obdivuhodné kousky statečnosti. Vrhali se na nepřátele a holýma rukama chytali jejich kopí a strhávali jezdce z koní, seskakovali ze svých koní, podlézali koně nepřátel, aby se dostali k nechráněným částem jejich těl, a bodali je do břicha. Zkoušeli všechno, avšak marně. V boji byl navíc zraněn i jejich velitel. Jezdci tedy obklopili Publia Crassa a stáhli se k pěchotě, následně všichni ustoupili na nedaleký písečný přesyp, doprostřed umístili koně a vytvořili štítovou hradbu. Ovšem ani tak se jim nedařilo bránit se proti přilétajícím parthským šípům.

Dva místní Řekové účastnící se bitvy údajně nabídli Crassovi, aby s nimi nepozorovaně uprchl do města Ichnai, ten ale odmítl zbaběle utéci a zanechat své muže na pospas nepříteli. V zoufalé situaci se rozhodl vzít si život. Protože však nemohl kvůli zranění hýbat pravou rukou, požádal jednoho z vojáků, aby ho probodl mečem. Stejně zemřeli i někteří další z vyšších důstojníků. Parthové pak zaútočili na dunu a dorazili zbytky římských vojáků. Jen asi 500 jich prý padlo do zajetí. Publiovi usekli hlavu, narazili ji na kopí a vydali se zpět k hlavnímu vojsku.(73)

Markovi Crassovi s hlavním vojskem se mezitím trochu ulevilo, protože velká část parthské armády se obrátila proti útočícímu Publiovi. Crassus lehce přeskupil vojsko a zaujal postavení o kus dále na výhodnějším, vyvýšeném místě příkře spadajícím do roviny. Přestože většina poslů od syna byla zachycena, několika se později přece jen podařilo prodrat se k hlavnímu šiku. Jejich hlášení byla skličující: Publius Crassus i s vojskem je ve svízelné situaci a bude ztracen, pokud mu nepřijde pomoc. Vojevůdce nyní čelil dilematu, jestli zůstat na místě, nebo pohnout celým vojskem a vydat se na pomoc synovi. Nakonec se odhodlal a začal s celou armádou postupovat směrem k dějišti druhého střetu.(74) Rozhodnutí to jistě bylo správné. Setrváním na místě nemohl Crassus nic získat. Jen by vyčkával, až se Parthové vypořádají s jeho synem a vrátí se k útokům na jeho formaci. Postupem k synovi sice opustil získané lehce výhodnější postavení a na pochodu se jeho vojsko sice stalo trochu zranitelnějším, než by bylo ve statické sevřené sestavě, avšak vzhledem k tomu, že velká část menšího parthského vojska se věnovala Publiovi, to nemusel být až tak velký problém. A pochopitelně tu byla možnost, že se podaří zachránit silný oddíl předtím vyslaný k útoku. Bylo však již pozdě.

Parthové se právě  vraceli s hlavou Publia Crassa naraženou na kopí a vítěznými pokřiky. Bojová morálka Římanů nyní spadla až na nulu. Sám Marcus Crassus v tuto chvíli ukázal, že také on disponuje některými kvalitami velkých vojevůdců. Navzdory osobní tragédii nerezignoval. Procházel mezi vojáky a burcoval je do dalších bojů. Promlouval k nim a snažil se vzbudit v nich opět bojový zápal. Nabádal je, aby netruchlili nad jeho synem, ale aby naopak vrhli všechny své síly do jeho pomsty. Snaha to byla ovšem marná, jen na málo z nich jeho slova zapůsobila.(75)

Nové a intenzivní útoky Parthů na sebe nenechaly dlouho čekat. Jízdní střelci opět začali zasypávat římskou sestavu šípy a do bojů se nyní již naplno zapojilo i těžké jezdectvo se svými dlouhými kopími s širokými hroty, která prý dokázala zcela proklát člověka. Cassius Dio nás informuje, že v této chvíli se navíc ukázala pravá povaha Abgara, který se nyní zrádně odpojil od Římanů a zaútočil jim do zad.(76) Od Plútarcha však víme, že v této době již Abgarova družina s Římany nebyla, protože od nich dezertovala ještě před bitvou (viz výše). To však ještě nemusí nutně znamenat, že Dionovo líčení je zcela vymyšlené.(77) Abgaros se se svými jednotkami zřejmě přidal k Parthům a bojů se tedy účastnil na jejich straně.(78) Je tedy možné, že zde došlo jen ke špatnému pochopení celé situace buď Dionem nebo některým z jeho pramenů. V této fázi bitvy se zřejmě parthské armádě již konečně podařil plný obchvat, o který od začátku usilovala, a je možné že právě Abgarova skupina byla mezi těmi, kterým se obchvat povedl a začali útočit do zad římského šiku. Pak by v sobě jinak nepřesný a nesprávný popis Cassia Diona mohl nést reálný základ.

Parthský těžkooděný jezdec Parthský těžkooděný jezdec na graffitu z Dura Europos.
© M. C. Bishop

Je až s podivem, že dokonce ani v tuto chvíli nejvyššího zoufalství se legie zcela nezlomily a zvládaly odolávat Parthům, i když samy jim příliš uškodit nedokázaly.(79) Cassius Dio píše, že nakonec se i Parthové zabíjením Římanů unavili, jejich munice došla, kopí se polámala, meče ztupily, a bitva tedy postupně skončila. Takovému tvrzení se dá uvěřit jen těžko. Je to jen do extrému vyhnaná pointa o bezmoci legií. I zde tedy uvěříme mnohem pravděpodobnější zprávě Plútarchově, která nás informuje, že bitva skončila teprve s příchodem noci, neboť Parthové nechtěli bojovat za tmy (ostatně i Cassius Dio se zmiňuje o příchodu noci a o obtížích, které by tma přinesla střelcům, kteří by nemohli pořádně mířit). S posměšky, že Crassovi dopřejí ještě jednu noc, se tedy Parthové stáhli a utábořili o kus dál. Parthové nestavěli opevněné tábory a báli se nočních překvapení, bylo tedy jejich zvykem tábořit v noci notnou vzdálenost od nepřítele.(80)

Příchod noci Římanům příliš klidu nepřinesl. Na pokračování tažení či boj se Surénovým vojskem nebylo ani pomyšlení. Každý uvažoval jen o svém bídném osudu. Na poradě důstojníků, které se údajně Crassus neúčastnil, protože na něj konečně dolehla tíha všech událostí a vojevůdce se zhroutil,(81) bylo pod vedením kvéstora Cassia a legáta Octavia rozhodnuto pokusit se o noční únik. Vše bylo v rychlosti připraveno a vojsko se vydalo na noční pochod ke Karrhám. Zranění by na cestě jen zdržovali a překáželi, a proto byli zanecháni v táboře na bojišti. Když zjistili, že je jejich druhové opouštění, začali hlasitě naříkat. Ústup zcela jistě nemohl zůstat Parthům utajen. Nechávalo je to však v klidu.

Cesta nocí nebyla snadná. Nervózní vojáci se vylekali při každém šelestu. Krajina byla nepřehledná a mnoho z nich se odchýlilo z cesty a ztratilo. Jako první se kolem půlnoci dostal ke Karrhám jezdecký oddíl 300 mužů pod velením Egnatia. Ten jen na stráž na hradbách zavolal, že došlo k velké bitvě, a pokračovali dál k městu Zeugma a své záchraně. Taková byla v tu chvíli morálka utíkajícího vojska, že důstojníci i vojáci bez skrupulí opouštěli svého vojevůdce a ostatní druhy. Velitel Karrh Coponius z úsečné zprávy vytušil, že došlo k pohromě. Vyhlásil poplach a vydal se se svými muži Crassovi naproti a pomáhal vojákům dostat se do města.(82)

Parthové ráno přepadli tábor u bojiště a pobili raněné (podle Cassia Diona byli někteří i zajati), kteří byli zanecháni v táboře. Údajně se jednalo o zhruba 4 000 mužů.(83) Pak projížděli pláněmi a zabíjeli nebo brali do zajetí tu větší tu menší hloučky poztrácených a zoufalých Římanů. Na jednom z pahorků se střetli se čtyřmi kohortami pod velením legáta Vargunteia. Parthové vojáky obklíčili, Římané se však urputně bránili. Přesto byli téměř všichni pobiti. Jen dvacet vojáků svou statečností a bojovým uměním udělalo na nepřátele takový dojem, že jim údajně ustoupili z cesty a nechali je v klidu odejít do Karrh.(84) Hlavním cílem však byl v tuto chvíli pro Surénu sám Crassus. Bylo jasné, že jestliže se triumvirovi podaří uprchnout, další tažení bude téměř nevyhnutelné. Oproti očekávání se mu ho podařilo zastihnou v Karrhách. Parthové přitáhli k tomuto městu a vyzývali Římany, ať jim vydají Crassa a Cassia. Ani jeden z nich samozřejmě vydán nebyl a vzhledem k mizivým schopnostem Parthů při dobývání opevněných měst ani nebylo příliš možností, jak si to vynutit. Římané se v Karrhách tedy mohli cítit relativně bezpečně.(85) Problém však byl jiný. S takovouto situací se nepočítalo, a město tedy rozhodně nebylo zásobeno na vydržování takového množství vojska. Naděje na příchod posil zvenčí také nebyla. V bezpečí opevnění tedy Crassus a jeho muži nemohli zůstat dlouho.

V Karrhách Crassus setrval zřejmě několik dní,(86) pak se se svým vojskem vydal na další noční únikový pochod. Cesta směrem do Sýrie byla vyloučena, protože vede po rovině, kde by římská armáda jen těžko odolávala dotírajícím Parthům. Cílem se tedy stala na severu Arménie (87) a její hornaté terény, kde by parthské jízdní vojsko na Římany nemohlo. První hornaté oblasti byly dosažitelné již jedním nočním pochodem.(88) I na této noční cestě se vojsko rozdrobilo na řadu menších oddílů a i tentokrát mnohé z nich jen obtížně hledaly správnou cestu. A i tentokrát Parthové při denním pronásledování tyto skupinky systematicky pobíjeli nebo brali do zajetí.(89) Crassova skupina měla za průvodce jistého Andromacha. Ten byl údajně na straně Parthů (následně byl za odměnu dosazen jako vládce Karrh) a Římany schválně vedl oklikami a těžkými cestami, aby zpomalil jejich postup a poskytl Parthům, kteří začali s pronásledováním opět až ráno, možnost skupinu dohnat.(90) V průběhu cesty se Cassius od skupiny odtrhl, vrátil se zpět do Karrh a s pěti sty jezdci se pak vydal do Sýrie, do které se mu podařilo bezpečně doputovat (na rozdíl od pěchoty to pro jezdce nebyl až takový problém).(91)

Crassovi se dařilo hůře. Vinou bloudění, snad i kvůli zlovolnému Andromachovi, ho společně se čtyřmi kohortami, pár jezdci a pěti liktory parthské vojsko zastihlo těsně před dosažením vytoužených pahorkatin. Když na něj začali Parthové dotírat, stáhl se na blízký pahorek jménem Sinnaka, kde se bránil. Jen asi 12 stadií (zhruba 2,2 km) odtud na jiném pahorku a již v plném bezpečí hor se v té době nacházela další skupina asi 5 000 vojáků pod velením Octavia. Octavius se nijak nerozpakoval a ihned se s vojáky vydal na pomoc svému vojevůdci. Zaútočili na Parthy, zatlačili je z Crassova pahorku a velitele obklopili svými těly a štíty.(92)

Nyní se ocitl v těžké situaci Surénas. Zdálo se, že Parthové nedokážou Římany v poměrně výhodné pozici porazit a hrozilo tedy, že se jim podaří vyčkat do tmy a dalším nočním pochodem dosáhnout bezpečí. To by znamenalo přežití Crassa, a tím pádem i dosti pravděpodobnou brzkou další invazi, na kterou by již byli Římané lépe připraveni. Surénas proto vyslal k Římanům poselství, že nestojí o nepřátelství s Římem, a že chce jednat o míru a přátelství. Vyzval Crassa k jednání s tím, že pak zaručí Římanům bezpečný odchod.

Cassius Dio tvrdí, že Crassus Surénovi uvěřil a vydal se na jednání. Podle Plútarcha a Polyaina ovšem vojevůdce předpokládal lest, byl však k setkání donucen svými vojáky, kteří měli z Parthů strach, nechtěli již více čelit jejich šípům a toužili po klidném a bezpečném odchodu.(93) Crassus se tedy s několika muži (mezi nimi byl i Octavius) vydal na setkání. Parthové předvedli vlídné a důstojné jednání s římským imperátorem a nabídli opěšalému Crassovi koně. Římský velitel nasedl a parthský pacholek se pokusil popohnat koně rychleji směrem k parthským vojákům. Octavius s tribunem Petroniem se báli zrady a snažili se tomu zabránit, došlo ke strkanici a pak boji při kterém byli Octavius i Crassus zabiti přesilou Parthů. Je možné, že Crassa zabil Parth jménem Exathres nebo Promaxathres, i když někteří tvrdí, že ho ve skutečnosti nezabil a jen odřízl ruku a hlavu z mrtvého těla, a je tu i verze, že Crassa zabili sami římští vojáci, kteří ho doprovázeli u vyjednávání, protože nechtěli, aby velitel padl živý do rukou nepřítele.(94) Zbylí Římané účastnící se jednání byli buď také pobiti, nebo se zachránili útěkem k ostatním mužům na pahorku. Z těchto vojáků se pak část vzdala, zbytek se v noci rozprchl do kraje, ovšem jen málo se jich zachránilo, protože na ně udělali hon Arabové v parthských službách a většinu z nich pochytali a pobili.(95)

Z přibližně 40 000 vojska se zachránilo jen 10 000 mužů, 10 000 jich bylo zajato a 20 000 zabito. Zahynul i iniciátor a velitel celého tažení. Parthové uřízli Crassovu hlavu a ruku a poslali je králi Oródovi do Arménie, kde prý měla být Crassova hlava použita při představení Eurípidovy tragédie Bakchantky. Údajně také nechali roztavit množství zlata, které poté nalili do Crassova chřtánu jako připomínku motivů jeho tažení. Zbytek těla nechali ležet zvěři napospas.(96) Římské zajatce čekal jiný osud. Nejdříve pochodovali do Seleukeie, kde byli vedeni v Surénově vítězném pochodu městem, jakési groteskní parodii na římský triumfální pochod. Plútarchos o tom píše následující:

Crassovu hlavu a ruku poslal Surénas Oródovi do Arménie, v Seleukeii však prostřednictvím poslů rozšířil pověst, že vede Crassa živého, a připravil na posměch Římanům průvod, který potupně nazval triumf. Jeden ze zajatců, jakýsi Gaius Paccianus, který byl Crassovi velmi podobný, byl oblečen v ženský královský šat, dostal rozkaz nechat se oslovovat „Crassus“ a „imperátor“, byl posazen na koně a veden v průvodu. Před ním jelo několik trubačů a liktorů na velbloudech; na svazcích prutů byly zavěšeny měšce a na sekerách naraženy čerstvě uťaté hlavy Římanů. Za ním následovaly seleukejské hetéry a hudebnice, které zpívaly mnoho potupných písní zesměšňujících Crassovu zženštilost a nemužnost. Tohle byla podívaná pro všechny.“ (97)

Poté čekal zajatce dlouhý pochod až do oblastí oázy Margiana (dnes Merv, Turkmenistán), tedy do severovýchodní výspy Parthie, kde byli usídleni a kde se smísili s místním obyvatelstvem, a zdá se, že někteří dokonce posléze Parthům sloužili.(98) Ukořistěno bylo i množství vojenských odznaků legií, což byla pro Římany další obrovská potupa.

Surénas také posléze získal zpět města na Balissu a Eufratu, která o rok dříve obsadili Římané. Sám se však dlouho ze svého triumfu neradoval. Již před bitvou u Karrh to byl velice mocný a vlivný muž, po bitvě jeho sláva a vážnost vzrostla ještě více. Jak to tak bývá, král Oródes začal cítit, že jeho pozice by mohla být díky Surénově vlivu ohrožena, a tak nechal svého poddaného popravit.(99)



Bitva u Karrh byla především vítězstvím mistrné taktiky parthského vojevůdce Surény. Parthové Římany dokonale překvapili a zaskočili. Nejdříve je dokázali vylákat do terénů, které byly pro jejich způsob boje příznivé, a následně využili své největší přednosti – jezdeckého boje. Celé parthské vojsko bylo jízdní. Jeho taktika byla založena na vyhýbání se přímému boji zblízka, ve kterém římské legie excelovaly a byly jen těžko k poražení. Místo toho zvolili zdlouhavý a pro Římany fyzicky a především psychicky vyčerpávající střelecký souboj z dálky. V římském vojsku bylo jen nepříliš velké zastoupení jezdectva a lehkooděných sborů a těžkoodění legionáři mohli jen stěží nahánět lehkou jízdu. V případě, že se o to přece jen pokusili, parthští lučištníci v mžiku ustoupili, zasypali na pohybu zranitelnější útočníky šípy a okamžitě také byla připravena těžká kavalerie, která kryla lučištníky a zároveň byla velkou hrozbou pro vojáky provádějící výpad. Crassovo vojsko za takovéto konstelace nebylo schopno svému nepříteli nijak vážně uškodit. Jediný rázný a silný pokus o zvrácení této situace skončil smrtí vojevůdcova syna Publia Crassa a v podstatě kompletní likvidací s ním vyslaných oddílů.

Římané nemohli protivníku způsobit vážnější ztráty, avšak i přes naprosto jednoznačnou a zoufalou situaci, ve které se ocitli, a navzdory poněkud přikrášleným líčením našich historiků, oni sami nijak extrémně obrovskými ztrátami také netrpěli (i když zcela určitě byly vážné). Díky způsobu boje na dálku, který Surénas zvolil, nemohli ani Parthové svými šípy zabíjet a zraňovat legionáře dobře kryté velkými štíty, kroužkovými zbrojemi a přilbami ve větších počtech. Ve skutečnosti byly na sklonku dne a na konci bitvy bojeschopné zřejmě stále ještě zhruba 2/3 – 3/4 vojska (podrobná analýza níže (100)), což byla pořád velká síla (pravděpodobně stále ještě větší než síla parthského vojska). Víme, že ke konci bojů dokázali legionáři i přes své ztráty a přes dramatický pokles morálky úspěšně odrazit intenzivní nástup Parthů s nasazením těžkého jezdectva. Římské ztráty na životech podle všeho nebyly zase tak hrozivé (a velká část z nich byla navíc zapříčiněna velkým výpadem Publia Crassa). Mnohem horší byly ztráty z hlediska psychiky. Dlouhodobé setrvávání v extrémně stresovém prostředí přímého boje, hrůza z neustálých přívalů parthských šípů, vystavení nářku a křiku zraněných, velké horko, na které nebyli zvyklí, a naprostá bezmoc tváří v tvář beztrestně střílejícím Parthům – to všechno zcela zničilo morálku a psychiku římských vojáků. Po pár hodinách boje nikdo z nich již nevěřil, že mohou zvítězit. Každý myslel jen na svoji záchranu a i v tu doufali zřejmě jen nemnozí.

Průběh samotné bitvy byl pro Římany zlý. Skutečná katastrofa se však odehrála teprve po ní, v průběhu ústupu do Karrh a pak do Arménie/Sýrie. Noční pochody nepříliš známými terény a snad někdy i nespolehlivost průvodců měly za následek rozpad pochodové formace na menší oddíly, jejich roztroušení a bloudění po kraji. Jestliže celá římská armáda byla i po porážce stále ještě do značné míry silná a mohla být schopná odolávat Parthům, malé, poztrácené a demoralizované hloučky pěších vojáků pro ně byly snadným soustem, a bylo to právě v těchto chvílích, kdy Římané utrpěli nejvíce ztrát.(101) Pouhým 10 000 mužů se nakonec podařilo nějak vyváznout z této smrtící pasti.

Již naše antické prameny přisoudily v podstatě téměř všechnu vinu na této porážce Markovi Crassovi, iniciátorovi a veliteli celého tažení. Po nich tento pohled dlouhou dobu z velké části opakovali i moderní badatelé. Crassovi byla tak či onak vyčítána téměř všechna rozhodnutí, která v rámci svých parthských válek učinil. Plútarchos s oblibou dává do protikladu Crassova „špatná“ rozhodnutí a „dobré“ rady, které mu údajně poskytoval Cassius. Je velice pravděpodobné, že tato tendence líčení průběhu kampaně souvisí se skutečností, že Cassius (na rozdíl od Crassa) bitvu přežil a měl možnost vylíčit svou roli v tomto strašlivém podniku co nejlépe. Pravdou také je, že Cassia do jisté míry rehabilitovaly jeho pozdější výkony při obraně Sýrie proti následné parthské invazi. Nicméně je příznačné, že antičtí autoři například vůbec neřeší fakt, že Cassius vlastně dezertoval, opustil vojsko a svého vojevůdce, s dalšími jezdci využil své mobility a rychlosti a uprchl do Sýrie. Místo toho s oblibou poukazují na nedostatky Crassovy a přímo se vyžívají v líčení nepříznivých věšteckých znamení, která údajně celý podnik provázela, a která Crassus ignoroval.(102)

Marcus Licinius Crassus Busta s podobou Marka Licinia Crassa v Louvru v Paříži
Nezaujatý pohled však ukáže, že Crassus si zase tak špatně nevedl, ačkoliv zcela zprostit viny ho jistě také nelze. V podstatě jedinými jasnými a zásadními chybami, které nepochybně udělal bylo do značné míry podcenění nepřítele a s tím související liknavost při taktickém získávání co nejvíce informací o něm přímo v poli.(103) Kritické bylo v tomto ohledu zejména rozhodnutí u Balissu, kdy se odhodlal rychle pochodovat k nepříteli a co nejdříve s ním svést bitvu, místo aby zastavil, umožnil vojákům po náročném pochodu pustinou lépe si odpočinout a hlavně získal více informací o nepříteli, který proti němu stojí. Následkem bylo jednak to, že jeho vojáci šli do bitvy unavení pochodem a nepříliš občerstveni vodou a jídlem, jednak to, že Crassus neměl dostatek informací o povaze nepřátelského vojska a nechal se překvapit jeho taktikou. Zvláště pobití a zahnání většiny zvědů při přiblížení k Balissu mělo vést ke zvýšené ostražitosti a obezřetnému postupu. Ostatně kdyby Crassus v tuto chvíli poslechl rady svých vojevůdců, zastavil a postavil klasický římský pochodový tábor, získal by tím nejen možnost průzkumem poznat svého protivníka, ale i výhodu útočiště, kam by se mohl stáhnout v případě nepříznivého průběhu bitvy. Právě opevněný tábor mohl ve zlých časech představovat rozdíl mezi pouhou porážkou a skutečnou katastrofou.(104)

I s ohledem na výše uvedené podcenění Parthů je jen z části možné Crassovi vyčítat, že již na začátku nepřizpůsobil své vojsko povaze nepřátelské armády a nevzal s sebou více jezdectva a lehké pěchoty. Římané se do té doby s Parthy nikdy nestřetli a neměli tedy přesné informace o jejich způsobu boje. Nicméně Římané do té doby bojovali s jinými regionálními mocnostmi, a Crassus tedy mohl předpokládat, že parthská vojska budou podobná, jako třeba ta arménská (což je do jisté míry i pravda). V předchozích letech se Pompeius i Lucullus střetli při bojích s Mithridatem Pontským a Armény jak s těžkou jízdou východního typu, tak s jízdními lučištníky, přičemž je dokázali poměrně snadno a velice přesvědčivě rozdrtit.(105) Crassus byl jistě o těchto střetnutích dobře informován a zřejmě očekával, že parthské armády budou do značné míry podobné těm arménským.(106) Obecně se zdá, že získávání informací o nepříteli na strategické úrovni Crassus přece jen nepodcenil, přestože někteří badatelé jsou opačného názoru.(107) Jedním ze základních pilířů při získávání strategických informací ve válce byla (nejen) tehdy pomoc od lokálních spojenců.(108) Víme, že Crassus byl v tomto ohledu velice aktivní. V průběhu prvního tažení a zimní přestávky na přelomu let 54/53 př. n. l. navázal řadu kontaktů s menšími místními náčelníky a místní populací. Viděli jsme, že místní vůdci jako Abgaros, Andromachos či Alchaudonios dělali Crassovi při tažení průvodce. Místní Řekové, kteří Publiovi Crassovi v jeho zoufalém postavení radili utéci do Ichnai,(109) pak dokazují, že pomocníky a informátory získával vojevůdce i mezi Římu přátelskou lokální řeckou populací. Problémem nebylo to, že by se Crassus v tomto ohledu nesnažil, ale spíše v tom, že nedokázal správně vyhodnotit důvěryhodnost svých spojenců a jimi poskytovaných služeb a informací.(110) Nesmíme také zapomenout, že nějaké informace měl Crassus jistě i od Arménů (toho času římských spojenců), se kterými také jednal, a nejspíše i od dalších spřátelených vládců okolních zemí.(111)

Crassus však nedal pouze na zprávy svých spojenců. První, méně intenzivní a brzy ukončené tažení do Mesopotámie roku 54 př. n. l. mu jistě přineslo kromě kontaktů i bezprostřední podrobnosti o geografii a podmínkách v této oblasti a přímou zkušenost z boje s menším parthským oddílem. Zdá se tedy, že Crassus měl nejspíš poměrně dobré informace o topografii bojiště, o Parthech a v základech i o jejich vojenství obecně. Kvůli špatnému průzkumu při kampani a možná desinformacím od Abgara však měl nesprávné a nedostatečné informace o konkrétní proti němu stojící parthské armádě.

Z předchozích zkušenosti Lucullových a Pompeiových, ze svých bezprostředních zkušeností se Sillakem a z informací, které dostával od svých spojenců, tedy Crassus pravděpodobně nabyl dojmu, že nejsou důvody k přílišným obavám, a tomu přizpůsobil svůj postup. Bohužel si neuvědomil nebo záměrně ignoroval fakt, že stará vítězství nad Armény byla vybojována většinou v hornatém terénu, který je pro jezdectvo podstatně méně příhodný než širé pláně v okolí Karrh, že vítězství nad Sillakem a dobytí Zenodotia mohlo jen sotva plně prověřit jeho vojsko a že spojencům se má sice důvěřovat, ale je třeba si je také pořádně prověřit. I toto podcenění hrálo svou roli v osudovém výsledku bitvy.

Otázkou také je, do jaké míry bylo obvyklé, aby Parthové do boje vysílali pouze jízdu. Ačkoliv pěchota hrála v parthském válečnictví určitě druhořadou roli a zřejmě nebyla příliš početná, víme, že byla využívána.(112) Surénas možná naplánoval výhradní použití jízdy pouze pro tuto konkrétní situaci, a Římané tedy mohli před bitvou předpokládat, že se střetnou i s pěšáky. Je také velmi pravděpodobné, že Crassus na tomto tažení počítal s přispěním svého spojence Artavasda a je  možné, že právě on měl poskytnout významné jezdecké oddíly, které by doplnily jeho vojsko na tomto citlivém místě a umožnily mu čelit pohyblivé parthské hrozbě. Vpád Oróda do Arménie však příchodu těchto posil zabránil.

Odbočku od Eufratu směrem na východ není třeba brát jako chybu, jak to líčí prameny. Vzhledem k situaci bylo rozhodnutí vyhledat a zničit blízké menší parthské vojsko, než se spojí s větším Oródovým, a pak pokračovat v postupu do Mesopotamie vcelku logické a rozumné. Je otázkou, zda máme brát vážně tvrzení, že Arméni varovali Crassa, aby se nepouštěl do rovin vhodných pro parthské jezdce. S velkou pravděpodobností se jedná spíše o invenci Crassovi nepříliš nakloněných antických autorů. Ostatně známé přísloví praví, že po bitvě je každý generál. Nehledě na to, že i kdyby Crassus táhl do Seleukeie podél Eufratu (nebo kdyby již od začátku zvolil útok přes Arménii), stejně by se dříve nebo později musel po cestě dostat do otevřeného terénu, kde by na něj Surénas čekal (vzhledem k vysoké mobilitě svého vojska a dobré znalosti těchto končin si Parthové mohli vybírat, kde se s Římany chtějí střetnout).

Už jsme zmiňovali výše, že vytvoření hluboké čtverhranné formace byla dobrá volba. Nepřítel stále ještě nebyl v kontaktu, bylo potřeba pochodovat dále k němu. Dlouhá roztažená formace by byla pro další pochod k Surénovu vojsku naprosto nevhodná. V tuto chvíli jistě také již zvědové Crassovi hlásili, že nepřátelská armáda je převážně jízdní. Bylo tedy potřeba vytvořit šik, ve kterém by vojsko mohlo snadno dále pochodovat a zároveň bylo co nejlépe chráněno před případnými nájezdy vysoce mobilního protivníka. Hluboká čtverhranná formace krytá na všech stranách splňuje obě podmínky dostatečně dobře.

V samotné bitvě mohl vojevůdce proti vynikající parthské taktice udělat jen málo. Naopak se zde Crassus ukázal i v dobrém světle, když se i přes obrovskou osobní ztrátu po smrti svého syna nezhroutil, a naopak se snažil aktivně burcovat své vojsko a zvýšit jeho bojový zápal. Ústup z bitevního pole pak zcela jistě římští důstojníci nezvládli. Na druhou stranu noční pochody málo známým terénem s nespolehlivými průvodci a naprosto demoralizovaným vojskem by se dosti pravděpodobně ukázaly příliš velkým soustem i pro většinu dalších. Jako jednoznačně zápornou však samozřejmě musíme hodnotit tu skutečnost, že se po bitvě Crassus uzavřel sám do sebe a iniciativu v dalším rozhodování a při odchodu z bojiště do Karrh museli převzít jeho podřízení velitelé.

Nutno dodat, že Crassus také narazil na výjimečného protivníka. Podle našich pramenů byl Surénas nejlepším parthským vojevůdcem a průběh bitvy toto hodnocení potvrzuje. Parthský velitel byl prozíravý, bystrý a měl velkou představivost. Zdá se, že Parthové byli o svém protivníku velice dobře informováni. Vypadá to, že velmi dobře znali povahu a složení jeho vojska i jeho pohyby. Surénas díky tomu mohl patřičně přizpůsobit své vojsko a svoji taktiku. Nejdříve se mu podařilo zvolit pro bitvu vhodný terén, který vyhovoval jeho armádě, a následně přimět Římany, aby se s ním právě v tomto místě střetli. Jakou roli v tom všem hrál Abgaros, není zcela jisté. Nicméně jestli se Parthům povedlo získat agenta v podstatě přímo v římském štábu a ještě k tomu těšícího se důvěře hlavního vojevůdce, byl to jistě mistrovský kousek. Naopak vlastní sílu, plány, úmysly a opatření se jim úspěšně dařilo před nepřítelem skrývat.

Přímý průběh bitvy nám pak dále ukazuje kvality parthského velitele. Surénas chytře poskládal své vojsko pouze z jezdců, čímž získal významnou převahu v mobilitě. Hned při prvním přímém nájezdu si uvědomil, že pouze přímým úderem těžké jízdy udatné legionáře porazit nepůjde. Útok těžkooděnců byl rychle ukončen a možná právě to byl jeden z rozhodujících okamžiků celé bitvy. Kdyby se Římanům hned na začátku podařilo zničit katafrakty, mohlo vše vypadat jinak.(113) Pak začali Parthové s opotřebovávacím bojem, při kterém se moudře vyhýbali přímému kontaktu s římskými pěšáky, pokud neměli jasnou převahu. Šikovným klamem se jim pak podařilo vylákat a zničit silný oddíl Publia Crassa a s ním i většinu zbývajících římských jezdců. V tuto chvíli již byla bitva rozhodnuta a skutečnost, že závěrečný silný nápor nedokázal nepřátelské vojsko zcela rozprášit je jen drobný neúspěch. Situace a svých předností pak Parthové uměli beze zbytku využít i při následujícím pronásledování.

Obecně tedy můžeme říci, že ačkoliv Crassus při tomto tažení nikterak nezazářil, neudělal navzdory mnohým tvrzením našich pramenů ani nějak velké množství chyb či fatálních chyb. Odhlédneme-li od podcenění nepřítele a liknavosti v oblasti taktického průzkumu, bylo jeho počínání celkem standardní, srovnatelné s většinou jiných římských vojevůdců (114) a vzhledem k okolnostem většinou poměrně logické. Není tedy pravdou, že by právě Crassus byl zásadní příčinou římské porážky u Karrh, i když k ní samozřejmě i on přispěl svou měrou. Hlavním důvodem katastrofy byl geniální taktický výkon parthského vojevůdce Surény, na který Římané nebyli připraveni, a který můžeme směle zařadit po bok dalších slavných vojenských kousků antických dějin, jako byly třeba Hannibalovy manévry u Kann či Trasimenského jezera, Caesarovy u Farsálu či Ruspiny nebo Alexandrovy u Graníku či Gaugamely.



Bitva u Karrh měla poměrně dalekosáhlé i když v konečném důsledku nepříliš závažné následky. Prvním a na první pohled patrným byly problémy vynořivší se na východě říše. Arménie se stala vazalem Parthů, podobně jako některá další menší království. Jiní vyčkávali, jak se tento konflikt vyvine. Situace ihned využila vždy nepokojná Judea, kde propuklo vážné povstání, které ovšem bryskně potlačil Cassius, v době po bitvě nejvyšší magistrát v oblasti. Roku 52 př. n. l. také docházelo k menším nájezdům Parthů přes Eufrat, se kterými si však Cassius také poradil. Plný vpád Parthů pod velením králova syna Pakora a zkušeného vojevůdce Ósaka do chabě bráněné Sýrie následoval roku 51 př. n. l. a byl spojen i s povstáním samotných Syřanů. Nemáme detailnější popisy, víme však, že Parthové žádného většího úspěchu nedosáhli, přestože v provincii se nacházely stále pouhé dvě legie vytvořené z uprchlíků od Karrh (v samotném Římě byli plně zaměstnáni vnitřními politickými konflikty a neměli tedy čas ani chuť zabývat se situací na vzdálené východní hranici a zdá se také, že v Římě ani přímo po bitvě nepovažovali Parthy za příliš vážnou hrozbu (115)). Notoricky známé nedostatky Parthů v obléhacích technikách však omezily jejich vojsko na pouhé plenění a loupení, města dobývat nedokázali. Cassius moudře držel své vojsko za opevněními Antiochie a teprve posléze se opatrně držel v patách parthského vojska přičemž narušoval jeho zásobování a ztrpčoval mu život. U města Antigoneia se mu pak dokonce podařilo vlákat nepřátelskou armádu do pasti a uštědřit jí vážnou porážku při které zahynul i vojevůdce Ósakés. Zbývající Parthové se následně stáhli do Kyrrhestiky, kde přezimovali. Příští rok se opakovala neúspěšná invaze Parthů do Sýrie, přičemž se zdá, že nesla podobné rysy jako ta první (neschopnost dobývat města, římské vojsko mající útočiště v Antiochii). Tomuto druhému vpádu již úspěšně čelil nově jmenovaný správce Sýrie Marcus Calpurnius Bibulus.(116)

Zajímavější jsou však ty méně bezprostřední následky, projevující se spíše v myšlení Římanů. Po v podstatě téměř bezproblémových dobyvačných taženích východem v podání Luculla  a Pompeia se Římané zdáli takřka neporazitelní. Zjevně se očekávalo, že ani Parthové nebudou významnější překážkou (zvláště v období vnitřních sporů mezi Oródem a Mithridatem). Crassovo podcenění Parthů bylo tragické a katastrofální porážka byla stejně tak neočekávanou těžkou ranou pro římské sebevědomí jako i povzbuzením pro všechny východní národy, které nesnášely římskou dominanci v této oblasti dobře (příležitosti se snažili chytit především v Judeji). Římané si nyní začali uvědomovat, že na východě mají minimálně sobě rovného protivníka. Respekt, jaký si parthská říše díky Karrhám získala, je dobře vidět v bázlivých dopisech Marka Tullia Cicerona, který byl krátce po bitvě (od roku 51 př. n. l.) ustanoven správcem Kilikie, a dostal se tak do oblasti, která mohla být přímo ohrožena očekávanou parthskou invazí (ostatně Ciceronovy jednotky posléze skutečně dokázaly rozprášit menší nájezd části parthských sil do jeho provincie).(117)

Jak už bylo řečeno výše, v první chvíli se Římané zabývali především svými vnitropolitickými problémy. Řada z nich přistupovala ke vztahům s parthskou říší čistě pragmaticky a bez nějakých negativních pocitů. Pompeius zvažoval, že požádá Parthy o pomoc v občanské válce proti Caesarovi. Cassius (ten Cassius, kterému se jen těsně podařilo zachránit si život u Karrh) a další republikáni posléze skutečně s Parthy spolupracovali a v bitvě u Filipp na jejich straně proti Octavianovi a Markovi Antoniovi bojoval parthský spojenecký oddíl. Quintus Labienus se po porážce republikánů právě u Filipp spojil s Parthy a společně s královým synem Pakorem uskutečnil rozsáhlou invazi do Malé Asie a Sýrie, kterou posléze rozdrtil Publius Ventidius. Byl to Gaius Iulius Caesar, kdo jako první plánoval rozsáhlé tažení proti Parthům v touze odčinit ztrátu prestiže a pomstít Crassa a jeho muže. Tento záměr však překazila jeho smrt.(118) A není tedy žádným překvapením, že právě na této straně římského politického spektra (tedy na straně příznivců Caesara) se koncept pomsty za Karrhy začal rozvíjet a také používat v rámci vnitropolitických bojů. Marcus Antonius se neúspěšně pokusil o vpád do Parthie a motivy pomsty pak nacházíme i v literatuře pozdní republiky a především raného císařství.

Antoniův neúspěch a vpády Parthů na římská území (nájezdy krátce po bitvě u Karrh a pak rozsáhlá invaze Pakora s Labienem) však postupně vedly k uznání Parthie jako další velmoci a protiváhy Říma v této oblasti. Příznačné je, že první římský císař Augustus se oproti očekávání nakonec nerozhodl pro vojenský konflikt a namísto toho zahájil rozsáhlá diplomatická jednání s parthským králem. Podařilo se mu dohodnout navrácení zajatců a vojenských odznaků z obou válek (Crassovy a Antoniovy), které do té doby zdobily parthské svatyně, a tyto zásluhy byly následně samotným Augustem a římskou státní propagandou pokládány za výrazné úspěchy jeho politiky a oslavovány jako nenásilné vítězství nad Parthy.(119)

I přesto se v průběhu císařské doby z porážky u Karrh vyvinulo takové menší římské národní trauma. Motiv parthského vítězství nad Crassem se pravidelně objevuje v dílech historiků, básníků, moralistů i rétorů celého římského císařství.(120)

Augustus z Prima Porty – zbroj Zbroj sochy Augusta z Prima Porty ve Vatikánských muzeích v Římě.
Ústřední motiv znázorňuje Partha předávajícího jeden z ukořištěných římských legionářských odznaků zástupci Říma.

Parthští lučištníci u Karrh

Bitva u Karrh bývá často uváděna jako vzorový příklad účinnosti lučištníků v boji. Je to pochopitelné, zcela jistě se tu jednalo o naprosto příkladné využití této zbraně spojené s důrazem na vysokou mobilitu, což v důsledku vedlo k téměř dokonalému vítězství. Jako součást argumentace bývá zdůrazňována také schopnost parthských šípů prorážet ochranné prostředky římské pěchoty (kroužkové zbroje, štíty). Ostatně oba naše hlavní prameny výslovně zmiňují, že parthské šípy prorážely římskou ochrannou výstroj. Plútarchos píše:

„… a tak vypukl zmatek a strach, protože poznali [Římané] průbojnost a sílu střel prorážejících štíty a pronikajících každou ochranou, ať byla tvrdá nebo měkká.(121)

Cassius Dio udává o parthských šípech následující:

„...[létaly] do jejich [Římanů] očí a propichovaly jejich ruce a všechny ostatní části jejich těl, prorážely jejich zbroje, zbavovaly je ochrany a nutily je vystavovat se dalším střelám...(122)

Mnoho moderních badatelů těmto tvrzením uvěřilo a vyzdvihlo či aspoň zmínilo průraznost parthských šípů jako jeden z důležitých faktorů parthského vítězství.(123) Objevil se dokonce názor, že Surénas vylepšil design parthských šípů (a možná luků?) tak, aby byly schopny prorážet zbroje legionářů, speciálně pro nadcházející konflikt s Římany.(124) Bylo tomu však skutečně tak? Nejedná se spíše o hrubé přehánění ze strany našich pramenů pro zvýšení dramatického účinku vyprávění o římské tragédii a o strádání římských vojáků? Abychom mohli vyhodnotit, kde je pravda, je nutné podrobněji analyzovat některé z aspektů tažení i bitvu jako celek.

Začněme zbraněmi, které Parthové v boji používali. Jejich jízdní lučištníci byli v této době vybaveni výkonnými (125) kompozitními, reflexními luky, jejichž ramena se ve stavu bez tětivy zahýbala ve směru střelby a které se vyráběly ze dřeva, rohoviny a zvířecích šlach. Tento druh luku byl v antice (zvláště na východě) rozšířený a mohl mít řadu různých forem. Parthské luky známe nejen z uměleckých vyobrazení, ale naštěstí i díky jednomu vzácnému, téměř kompletnímu exempláři, který se nám zachoval do dnešních dob, byl nalezen u Yrzi poblíž Baghouzu a datuje se do 1. století př. n. l. – 3. století n. l.(126)  Zachovala se rukojeť a jedno rameno luku. Celkově měřil bez tětivy 1,47 m v celé délce zakřivení, nebo 1,275 m od jednoho konce ramena ke druhému. Byl vyroben ze dřeva, rohoviny, kosti a šlach. Replika luku z Yrzi vyrobená Edwardem McEwenem naznačuje, že síla luku v nátahu byla 60–70 liber.(127)

Co se střeliva týče, Parthové u Karrh používali šípy s železnými (pravděpodobně trojbřitými) hroty se zpětnými trny.(128) Tento typ šípů byl v antice obvyklý, rozšířený a často využívaný. Nevíme o tom, že by byly použity speciální protáhlé, pyramidové hroty označované v anglické literatuře termínem „bodkin“, které bývají považovány za navržené tak, aby byly schopny prorážet zbroje.

Pomocí rekonstrukce luku podobnému tomu z Yrzi byl Marcusem Junkelmannem proveden test za účelem zjištění průraznosti jím vystřelených šípů. Bylo prokázáno, že na krátkou vzdálenost dokáží šípy prorážet kroužkové a plátové zbroje i štíty.(129) Na delší vzdálenosti bohužel testy prováděny nebyly. Vzhledem k dosti rychlé ztrátě energie šípu v průběhu letu je zřejmé, že na delší vzdálenosti by výsledky průraznosti byly podstatně horší.(130) Velmi důležitým aspektem je nejenom schopnost prorazit zbroj, ale hlavně schopnost proniknout pak ještě dostatečně hluboko, aby zásah nepříteli opravdu uškodil. To je o to důležitější s ohledem na skutečnost, že pod zbrojí vojáci obvykle nosili různé polstrované vesty, které také měly značný vliv na snížení účinku šípu. Obecně se zdá, že ochranná výzbroj (kovová zbroj, přilba, štít atd.) byla ve starověku schopná běžně odolávat šípům a že proti dobře obrněným pěšákům nebyli lučištníci příliš účinní.(131)

Základním problémem všech podobných testů a odhadů je, že jsou vždy nepřesné a příliš obecné. Rekonstrukce zbraní a zbrojí používané při těchto testech zdaleka nejsou dokonalé a do detailu reflektující antické originály (od použitých materiálů a slitin pro jednotlivé komponenty, až po výrobní postupy). Je zřejmé, že například hrot šípu vyrobený z moderní tvrdé oceli bude dosahovat jiných výsledků než méně dokonalý hrot starověký. Podobná omezení platí i pro zbroje a dalo by se pokračovat.(132) Také zde pochopitelně dochází i ke zobecňování výsledků, čemuž se samozřejmě vzhledem k omezenému studijnímu materiálu, který z té doby máme k dispozici, vyhnout nelze. V praxi to vede k tomu, že testy repliky kompozitního luku a replik šípů proti železným plátům nebo přibližné replice tehdejších kroužkových zbrojí jsou zhruba vztahovány obecně na antickou výzbroj celkově, ačkoliv samozřejmě existovaly různé typy kompozitních luků, různé typy kroužkových zbrojí, různé typy šípů atd., a je tedy dost dobře možné, že určité šípy mohly být účinné proti některým druhům zbrojí a neúčinné proti jiným a různé další kombinace mohly pochopitelně přinášet ještě jiné výsledky. Chceme-li tedy vyhodnotit efektivitu parthských lučištníků u Karrh, můžeme výše uvedené údaje brát jen jako přibližné vodítko a musíme se opět vrátit k pečlivému vyhodnocení informací, které o bitvě máme.

Luk z Yrzi Nákres rekonstrukce luku z Yrzi.
Převzato z Brown, F. E.: A recently discovered composite bow, Seminarium Kondakovianum 9, 1937, s. 1–10.

Obecné posouzení základních okolností celého tažení ukazuje, že Parthové měli v bitvě u Karrh ty nejlepší možné podmínky pro boj, jaké si vůbec mohli přát. Římané nebyli na jejich způsob boje připraveni a byli neočekávanou situací dokonale zaskočeni. Těžko říci, jestli Crassus parthskou jízdu zcela podcenil, nebo jestli spoléhal na posily od arménského panovníka, které by mohly výhodu parthské mobility eliminovat. Dost možná je pravda obojí. Každopádně v jeho složení invazní armády citelně chybělo větší zastoupení kavalerie a lehkooděné pěchoty, které by mohly čelit parthským jezdcům. Výsledkem bylo, že Římané v podstatě nemohli v boji Parthy ohrozit. Surénovi bojovníci praktikovali typickou taktiku východních/stepních národů udeř a stáhni se. Surénův způsob boje spoléhal na to, že nedojde ke střetu zblízka, dokud nebude nepřítel natolik oslaben, aby i při boji tváří v tvář podlehl. Těžkoodění legionáři neměli šanci přiblížit se jízdním lučištníkům. Kdykoliv se o to pokusili, Parthové se stáhli a při ústupu zasypali útočící, a tudíž hůře chráněné, oddíly koncentrovaným deštěm šípů. Jezdeckých a lehkooděných jednotek měli Římané málo, a proto dokázali Parthové poměrně snadno odrazit i jejich útoky. Záhuba značné části jezdectva a lehkooděnců při velkém výpadu Publia Crassa samozřejmě situaci ještě zhoršila.

Celá tato situace vedla k tomu, že iniciativa v bitvě byla zcela na straně Parthů. Ti si mohli vybírat kdy, kde a jak budou útočit. Římané byli odsouzeni do role pasivních obránců. Díky tomu, že legionáři nedisponovali zbraněmi na dálku (pila, či jiné oštěpy mohly být vrženy jen na poměrně krátké vzdálenosti), nemuseli se parthští lučištníci držet zpátky a mohli zajíždět i velmi blízko k římskému šiku. V praxi tak mohli bez většího nebezpečí střílet z velmi krátké vzdálenosti (i pod 40 metrů, ačkoliv s těmito luky bylo možné běžně účinně střílet i na vzdálenost kolem 180 m a maximální dosah byl ještě vyšší (133)), vybírat si konkrétní cíle své střelby a využívat vyšší průraznosti střel na krátkou vzdálenost. Sevřená nepřátelská formace také poskytovala velice dobrý cíl. Plútarchos uvádí, že římské řady byly tak těsné, že Parthové i bez míření téměř nemohli nezasáhnout cíl.(134) Navíc v průběhu bitvy došlo k obchvatu a obklíčení částí římského šiku. To znamená, že na Crassovy vojáky začaly létat střely z různých úhlů zároveň, což jim velice ztěžovalo obranu (svůj štít mohl voják natočit jen jedním směrem, což znamená, že proti šípům přilétajícím z jiného úhlu musel spoléhat jen na svou zbroj, která ovšem samozřejmě nekryla některé části těla – končetiny, krk, části tváře a hlavy). O takto příznivých okolnostech se lučištníkům v boji obvykle ani nesnilo.

Jak jsme viděli, Parthové tedy měli ke své střelbě optimální podmínky. K tomu je nutno dodat, že na využití těchto podmínek měli i dostatek času. Bitva u Karrh byla dlouhá. Cassius Dio udává, že zhruba v době obnovení bojů po porážce výpadu Publia Crassa bylo zhruba poledne.

„Sluneční žár a žízeň (vše se totiž odehrávalo uprostřed léta a v poledne) a oblaka prachu (barbaři ho vířili kolik jen mohli popojížděním kolem) působily strašlivě na ty, kteří přežili, a mnozí podlehli  právě těmto vlivům, jinak nezraněni.(135)

Těžko říci, jestli můžeme Cassiovi Dionovi v tomto detailu o poledním boji zcela věřit. Historik píše především o strašném horku, které jen přidávalo k utrpení ubohých vojáků, a je možné, že údaj o poledni slouží spíše k podpoření a zvýraznění této informace. Vojáci se toho dne brzy ráno vydali na pochod zřejmě přibližně z okraje pouště k řece Balissos. Nevíme, kde přesně se vojsko toho rána nacházelo, a nemůžeme tedy přesněji odhadnou vzdálenost, kterou museli urazit, ani čas, který k tomu potřebovali. V průběhu pochodu se dozvěděli o přítomnosti Parthů v této oblasti, načež následovala poněkud komplikovaná změna pochodové formace na formaci bitevní. Po příchodu k řece povolil Crassus krátkou přestávku, v průběhu které se vojáci trochu občerstvili, a pak proběhl další, kratší pochod na jih k parthskému vojsku. Pohybování čtyřicetitisícovým vojskem není snadná záležitost a všechny tyto pochody a manévry samozřejmě potřebovaly nějaký čas (několik hodin). Také útok Publia Crassa a jeho zničení nemohlo být otázkou pár minut, nehledě na to, že než k výpadu došlo, bitva již nějakou dobu probíhala. Je proto poměrně těžko uvěřitelné, že by se všechny tyto události (oba dva pochody, změny formací, krátká přestávka, počáteční boje, zničení Publia Crassa a jeho jednotek a obnovení bojů s hlavní částí vojska) mohly všechny odehrát již během dopoledne. Pokud tedy můžeme věřit časovému údaji Cassia Diona a skutečnosti, že v poledne probíhaly boje, je pravděpodobnější, že by se to týkalo spíše začátků bojů a nikoliv jejich pokročilé fáze (ostatně Cassius Dio klade na rozdíl od Plútarcha výpad mladého Crassa již do počáteční fáze bojů u Karrh).(136)

Zdá se tedy, že bitva mohla začít přibližně někdy kolem poledne. Skončila teprve s příchodem tmy.(137) Tma nastává v této oblasti a v této době zhruba kolem 7. hodiny večerní místního času, což by tedy naznačovalo délku bitvy asi 7 hodin. I kdybychom nevěřili Cassiovi Dionovi, že v poledne se již bojovalo (jak jsme viděli, jeho údaj není zcela věrohodný), zhodnocení jednotlivých fází samotné bitvy naznačuje boje trvající několik hodin. Po prvním pokusu o přímý útok těžké kavalerie začalo ostřelování spojené s pokusem o obklíčení římské formace. Následoval římský protiútok vedený lehkooděnci, který vyvolal ústup Parthů, následnou střelbu na tyto lehkooděnce a jejich stažení. Pak pokračovalo ostřelování spojené s několika neúspěšnými pokusy o výpady ze strany Římanů. Zpočátku si Římané mysleli, že Parthům dojdou šípy, a tak trpělivě vyčkávali na dobu, kdy bude muset dojít k boji zblízka. Teprve posléze si všimli, že Parthové si šípy jezdí doplňovat k zásobovacím velbloudům. Pak došlo k výpadu oddílů pod velením Publia Crassa a jejich zničení. Následovalo obnovení ostřelování v plné síle a tentokrát i zapojení těžkého jezdectva. Představíme-li si, co všechno tyto jednotlivé fáze bitvy obnášely, je jasné, že boje zcela jistě trvaly několik hodin. Parthové tedy byli schopni za vynikajících podmínek ostřelovat římské vojsko po několik hodin.

Podívejme se nyní na zásadní otázku, kolik vojáků vlastně dokázaly parthské šípy v hlavní bitvě zabít nebo zranit. Víme, že z asi 40 000 římského vojska (po odpojení Abgarovy skupiny, která mohla čítat ony přibližně 3 000 chybějící do celkového počtu, který překročil Eufrat) se zhruba 10 000 mužů zachránilo, 10 000 bylo zajato a 20 000 zahynulo.(138) O ztrátách v průběhu ústupu do Karrh a pak dále do Sýrie víme následující: asi 1 900 mužů (4 kohorty) bylo zabito spolu s Vargunteiem při statečném boji na ústupu do Karrh.(139) S Crassem bylo podle Plútarcha zabito dalších asi 1 900 mužů (4 kohorty pěchoty, velmi málo jízdy) jeho skupiny a asi 5 000 mužů ze skupiny Octaviovy, která mu přišla na pomoc (i když Cassius Dio tvrdí, že většina těchto mužů se zachránila).(140) Zcela jistě bylo při ústupu zabito mnohem více lidí, o těch ovšem již nemáme žádné přesnější zprávy.(141) Je potřeba odpočítat i muže, kteří se účastnili útoku Publia Crassa, protože velká část z nich podlehla kopím těžkooděných jezdců, nejen lučištníkům a zahynuli za speciálních podmínek. S Publiem Crassem bylo pří výpadu zabito nebo zajato zhruba  5 600 mužů (1 300 jezdců, 500 lučištníků, 8 kohort legionářů).(142) Pokud těchto zhruba 14 400 mužů, kteří ve skutečnosti zemřeli na pochodu nebo při výpadu s Publiem Crassem  odečteme od  celkového počtu zhruba 20 000 vojáků zabitých v bitvě, zjistíme, že v rámci samotné hlavní bitvy v přímém důsledku několikahodinového intenzivního ostřelování parthskými lučištníky bylo zřejmě zabito nebo vážněji zraněno jen zhruba 5 500 mužů. Pochopitelně lze předpokládat, že Plútarchem zmiňované kohorty pravděpodobně nebyly v plném počtu (ať už od začátku nebo v důsledku průběhu bitvy), na druhou stranu jsou v tomto výsledném počtu zahrnuti i vojáci, kteří byli zabiti nebo zraněni nikoliv lučištníky, ale parthskými katafrakty, a jsou v něm započítáni i muži, kteří sice zahynuli také na ústupu, ale není o tom v pramenech žádná konkrétní zmínka. Případné navýšení výsledného čísla by tedy nebylo příliš velké. Pokud bychom uvěřili spíše Cassiovi Dionovi než Plútarchovi v tom, že většina mužů obležená na vrcholku při událostech kolem Crassovy smrti se zachránila, maximální počet ztrát v hlavní bitvě by se vyšplhal zhruba na 12 000.

Máme ještě jeden údaj, který nám může trošku pomoci určit počet mužů skutečně zabitých parthskými lučištníky v bitvě. Plútarchos píše, že v noci po bitvě vojsko opustilo tábor a vydalo se na pochod ke Karrhám. Na místě bylo ponecháno zhruba 4 000 raněných, kteří byli ráno pobiti Parthy.(143) Víme tedy, že v rámci hlavní bitvy bylo vážněji zraněno kolem 4 000 vojáků. Neznámou je počet mrtvých. Problematikou ztrát na antických bojištích se podrobněji zabývali K. S. Metz a R. A. Gabriel. Ačkoliv jejich analýzy jsou pochopitelně jen velmi hrubé a orientační, můžeme díky výsledkům jejich bádání odhadnout, že počet mrtvých mohl být přibližně stejný nebo spíše menší než počet raněných.(144) Tito autoři zjistili, že vítězná armáda mohla ve starověku počítat se ztrátami v průměru přibližně kolem 5,5 % mrtvých a v průměru kolem 5,8 % zraněných. Tyto závěry můžeme do jisté míry vztáhnout i na římské vojsko u Karrh, přestože to v konečném důsledku prohrálo. Ztráty na straně poraženého totiž v antických bitvách začaly výrazně narůstat, teprve když se armáda zhroutila a dala se na útěk. Dokud obě strany setrvávaly v přímém boji v neporušených bojových formacích, jejich ztráty bývaly zhruba stejné. Crassovo vojsko, ačkoliv poraženo, se v průběhu bojů nezhroutilo a nedalo na útěk, a nebyl tedy prostor pro výrazný nárůst bojových ztrát při útěku. Počet mrtvých tedy mohl být s ohledem na výše uvedené výpočty přibližně stejný jako počet raněných. To by tedy znamenalo zhruba 4 000 mrtvých a 4 000 raněných v hlavní bitvě.Avšak vzhledem k tomu, že v rámci hlavní bitvy u Karrh bylo jen velmi málo přímého boje zblízka a naprosto převažoval boj střelnými zbraněmi na dálku, je velmi pravděpodobné, že takováto situace vyprodukovala mnohem vyšší poměr zraněných vůči mrtvým, než tomu bylo v běžných bitvách, protože při boji z dálky nemají vojáci možnost dobít zraněného protivníka, který má kvůli svému zranění horší možnost se bránit. Dá se tedy předpokládat, že ve skutečnosti bylo u Karrh mrtvých daleko méně.(145) Kdybychom se tedy v tomto ohledu vrátili k již dříve vypočítanému počtu asi 5 500 mužů zabitých a vážně zraněných v hlavní bitvě, zdá se, že by to mohlo přibližně odpovídat i tomu, co víme o ztrátách v antických bitvách díky výzkumům K. S. Metze a R. A Gabriela (s ohledem na specifika bojů u Karrh).

Je tu samozřejmě relevantní námitka, že řada zraněných se zúčastnila ústupu do Sýrie/Arménie a že tedy mužů vážněji zasažených parthskými šípy mohlo být více. O noční pochod se zcela jistě pokusili i někteří ranění vojáci,(146) těch však bylo pravděpodobně jen málo. Pouze lehce ranění vojáci měli možnost to zkusit a takové muže nelze brát jako přímou ztrátu, protože byli stále více méně v bojeschopném stavu. Vargunteiova skupina byla schopná klást velmi silný a statečný odpor přesile Parthů, je tedy nanejvýš pravděpodobné, že naprostá většina těchto vojáků byla bojeschopná, a tudíž bez vážnějších zranění. U skupiny Crassovy a Octaviovy je ještě mnohem méně pravděpodobné, že by v nich byli vážněji zranění vojáci. Tito muži museli vyčerpaní z celodenního boje absolvovat přibližně 30–35kilometrový spěšný a náročný pochod v chladné mesopotamské noci, přičemž v bitvě a přímo po ní se jim jen těžko mohlo dostat řádné zdravotní péče (nebyl na to čas a prostor, a navíc, jak víme, v této chvíli se zlomení a demoralizovaní vojáci starali spíše o sebe a o svou záchranu než o ostatní). První slušnou péči tedy mohli vojáci dostat až v Karrhách. Zde však pobyli jen velmi krátce, bez času na řádnou rekonvalescenci, a čekal je další spěšný a náročný noční pochod zakončený bojem s Parthy. Je nepravděpodobné, že by vážněji zranění muži mohli tohle  zvládnout. U některých zraněných by se také začaly projevovat následky infekcí jejich poranění, které by jim zabránily v dalším pochodu.(147) Více méně to samé platí také o těch 10 000 mužích, kterým se nakonec po dlouhých útrapách podařilo dostat do Sýrie.

Je tu pak také možnost, že další ranění vojáci byli mezi oněmi 10 000 muži, kteří nakonec padli do zajetí. I zde je však nepravděpodobné, že by se mezi nimi nacházeli vážněji zranění. Tito nešťastníci byli později vedeni v Surénově triumfu v Seleukeii, poté museli vykonat velmi dlouhý a jistě obtížný pochod Parthií a byli následně usídleni v oblasti Margiany.(148) Parthové za daných okolností určitě neměli zájem starat se o zraněné římské vojáky – což ostatně potvrzuje i skutečnost, že pobili 4 000 raněných Římanů ponechaných při odchodu z bitevního pole v táboře. K čemu by jim byli muži, kteří by neměli příliš velkou naději, že tento náročný program (pochod do Seleukeie, triumfální průvod a předlouhý pochod do Margiany) zvládnou?

Našemu vyhodnocení účinnosti parthských střelců v bitvě u Karrh by zajisté prospělo znát aspoň přibližný počet šípů, který se na římské legionáře tehdy snesl. Bohužel v tomto ohledu nám prameny příliš nepomáhají a zjistit tento údaj je nemožné. Dokonce i nějaký trochu přesnější odhad není v našich silách. Jediné o co se lze pokusit, je velice hrubé nastínění možností, které nám může pomoci vytvořit si alespoň přibližnou, rámcovou představu toho, čemu museli Římané z nebe čelit.

Každý parthský lučištník mohl mít ve svém toulci zřejmě zhruba 30–40 šípů.(149) Víme, že Surénova taktika byla založena na mobilitě, vyhýbání se boji zblízka a ostřelování Římanů z větší vzdálenosti. S takovýmto záměrem se samozřejmě musel postarat, aby jeho vojákům v několikahodinové bitvě nedošly střely, jinak by jeho plány vyšly vniveč. To zařídil naložením dostatku náhradní munice na množství velbloudů, kteří byli rozestavěni na bojišti, a ke kterým si jeho lučištníci jezdili doplňovat šípy. Je tedy jasné, že se od začátku počítalo s tím, že parthští lučištníci vystřílejí všechny své šípy a pojedou si je minimálně jednou, ale spíše vícekrát doplnit (ostatně schopný lučištník je teoreticky schopný vystřílet 30–40 šípů během zhruba 3–5 minut (150)). Pokud tedy budeme počítat s minimálním počtem 9 000 parthských lučištníků, minimálním počtem 30 šípů v toulci a minimálním počtem 1 doplnění munice, můžeme přibližně odhadnout, že na římskou formaci bylo vystřeleno minimálně 270 000 šípů (za předpokladu, že z druhé várky šípů již žádný parthský lučištník nevyužil ani jeden). Nutno zdůraznit, ze počítáme s minimálními počty a kterýkoliv z nich (počet lučištníků, počet šípů v toulci i počet doplnění munice) mohl být ve skutečnosti vyšší, přičemž v případě velice pravděpodobného vyššího počtu doplňování munice by došlo také k razantnímu nárůstu počtu střel vypuštěných na římské vojsko. Celá tato kalkulace je velice spekulativní, avšak i přesto nám může poskytnout alespoň hrubý nástin možných parametrů parthského ostřelování legií u Karrh. Je to také nástin, který je dosti konzervativní. K. Farrokh spočítal na základě rychlosti, s jakou byli Parthové teoreticky schopni střílet, že 10 000 jízdních lučištníků mohlo u Karrh během 20 minut teoreticky vystřílet až téměř neuvěřitelných 1,6–2 miliony šípů. Ačkoliv jeho výpočet má poměrně vážné nedostatky, i on nám může poskytnout vodítko ke zhodnocení účinnosti parthských šípů.(151)

Parthský lučištník Parthský lučištník na sošce v Britském muzeu.
Převzato z webových stránek Britského muzea (The British Museum).

Všechny výše uvedené myšlenky jsou samy o sobě do značné míry spekulativní. Dochované prameny a povaha dochovaných pramenů nám bohužel více neumožňují. Většinu z nich lze relevantními námitkami zpochybnit. Všechny dohromady však do sebe zapadají a vytvářejí poměrně věrohodný obraz událostí oněch několika dnů v okolí Karrh. Při shrnutí zjišťujeme, že Parthové zasypávali římskou sevřenou formaci mnoho hodin (snad až 7) svými šípy. Dělo se tak za pro Parthy extrémně příznivých podmínek. Římané nebyli schopni Parthy jakkoliv ohrozit, ačkoliv se o to pokoušeli, a mohli v podstatě jen stát, trpět a doufat v brzký příchod tmy. Naopak Parthové měli iniciativu a mohli si vybírat místa, čas i způsoby svých útoků. V průběhu bitvy vypustili Parthové na legie obrovské množství šípů – velmi pravděpodobně několik set tisíc (značně konzervativní, nejnižší odhad se pohybuje nad 270 000 šípů). Měli na to dostatek mužů, šípů, času i schopností. Přes to všechno dokázaly parthské střely zabít či vážně zranit vzhledem k situaci jen poměrně málo nepřátel (možná dokonce méně než 5 500 mužů; maximálně asi kolem 12 000 mužů).

Z výše uvedeného je zřejmé, že zprávy antických historiků o tom, že parthské střely procházely římskými štíty a zbrojemi a zabíjely muže jimi kryté, jsou jen velice přehnané literární obraty mající za účel zvýšit dramatický účinek celého líčení na čtenáře a černými barvami vykreslit bezútěšný osud trpících vojáků. V případě silné, dobře mířené a zblízka vypálené střely jistě mohl šíp proniknout štítem či zbrojí (určitě ne obojím) a smrtelně nebo vážně zranit dotyčného vojáka. Je pravděpodobné, že v bitvě u Karrh se to vzhledem k výborným podmínkám, jaké Parthové pro střelecký boj měli, stávalo častěji než v jiných bitvách. Je však zjevné, že dokonce ani u Karrh a za těchto velice příznivých okolností nebyly tyto úkazy příliš časté a v naprosté většině případů římské štíty a kroužkové zbroje zásahům odolaly a ochránily své nositele. Kdyby skutečně dokázaly parthské šípy běžně prorážet římské ochranné prostředky, zprávy o bitvě by zcela určitě vypadaly naprosto jinak – římský šik by v takovém případě nikdy nemohl vydržet strašlivé ostřelování, jemuž byl vystaven, a ke konci dne ještě úspěšně odrážet nápory těžkého jezdectva. Podporu pro toto tvrzení můžeme nalézti i v líčení pozdějšího tažení Marka Antonia proti Parthům. I jeho legionáři byli zasypáváni obrovským množstvím parthských šípů, avšak vytvořili pomocí svých štítů formaci zvanou testudo, která je dokázala ochránit.(152) Také popis dalších bojů Antoniových vojáků s Parthy naznačuje, že římské štíty byly obvykle dostatečnou záštitou proti šípům.(153)

Šípy obecně byly proti dobře obrněným jednotkám poměrně málo úspěšné, co se zraňování a zabíjení týče. To však nesnižuje jejich důležitost v bitvě. Proti zbrojí nevybaveným jednotkám mohly být naopak velice účinné. A účinné byly i proti těm dobře chráněným vojům. Jejich účinnost však v tomto případě nespočívala tolik v zabíjení a zraňování, ale přesně v tom, co jsme viděli u Karrh. Ve vystrašení, demoralizování a psychickém rozkladu nepřátel. Zvláště u méně zkušených oddílů mohly být v tomto ohledu následky střelby hrozivé. Lučištníci (ať už pěší nebo jízdní) byli také velice užiteční jako podpora jiných oddílů, které dokázaly zabránit nepříteli v přiblížení ke zranitelným střeleckým jednotkám a zároveň těžit z jejich palby při svém boji.(154)

Bitva u Karrh byla vždy dávána za názorný příklad toho, jak účinní mohou být v bitvách lučištníci, a to i proti dobře obrněným vojákům. Tento příklad je stále platný. Jen je nutné si uvědomit, že ta účinnost nespočívala ani tak v jejich průraznosti, zabíjení a zraňování mužů, jako spíše v zasévání hrůzy do jejich myslí, demoralizaci a oslabení jejich vůle bojovat.



Dodatky


Osud římských legionářů zajatých u Karrh a jejich údajná cesta do Číny
Publius Ventidius a římská pomsta za potupu u Karrh


Použitá literatura

August, B.: Der Partherfeldzug des Crassus und das militärische Problem der römischen Niederlage bei Carrhä (Dissertation), Leipzig, 1925.

Austin, N. J. E. – Rankov, N. B.: Exploratio: Military and Political Intelligence in the Roman World from the Second Punic War to the Battle of Adrianople, New York/London, 1995.

Bergman, C. A. – McEwen, E. – Miller, R.: Experimental archery: Projectile velocities and comparison of bow performances, Antiquity 62, 1988, s. 658–670.

Bivar, A. H. D.: Cavalry Equipment and Tactics on the Euphrates Frontier, DOP 26, 1972, s. 271–291.

Bivar, A. H. D.: Gondophares and the Indo-Parthians, in: Curtis, V. S. – Stewart, S. (eds.), The Age of the Parthians, New York, 2007, s. 26–36.

Bivar, A. H. D.: The Political History of Iran under the Arsacids, in: The Cambridge History of Iran 3/1, New York, 1983.

Blyth, P. H.: The Effectiveness of Greek Armour Against Arrows in the Persian War (490 – 479 B. C.): An Interdisciplinary Enquiry (dissertation), University of Reading, 1977.

Бокщанин, Г.А.: Битва при Каррах, Вестник древней истории 1949/4, s. 41–50.

Brizzi, G.: Il gueriero, l'oplita, il legionario: gli eserciti nel mondo classico, Bologna, 2002.

Brizzi, G.: Note sulla battaglia di Carre, in: Studi militari romani, Bologna, 1983, s. 9–30.

Brown, F. E.: A recently discovered composite bow, Seminarium Kondakovianum 9, 1937, s. 1–10.

Brunt, P. A.: Italian Manpower, 225 B.C. – A.D. 14, Oxford, 1971.

Cadoux, T. J.: Marcus Crassus: A Revaluation, G&R 3/2, 1956, s. 153–161.

Campbel, J. B.: War and diplomacy: Rome and Parthia, 31 BC-AD 235, in: Rich, J. – Shipley, G.: War and Society in the Roman World, London/New York, 2002, s. 213–240.

Cernenko, E. V. – Gorelik, M. V.: The Scythians, 700–300 BC, London, 1991.

Coulston, J. C. N.: Roman Archery Equipment, in: Bishop, M. C. (ed.), The Production and Distribution of Roman Military Equipment. Proceedings of the Second Roman Military Equipment Research Seminar, BAR International Series 275, Oxford, 1985, s. 20–366.

Coulston, J. C. N.: Roman, Parthian and Sassanid Tactical Developments, in: Freeman, P. W. – Kennedy, D. L., The Defence of the Roman and Byzantine East, BAR International Series 297, Oxford, 1986, s. 59–75.

Curtis, V. S. – Stewart, S. (eds.): The Age of the Parthians, London, 2007.

Černý, J.: Crassus a Parthové (disertace), Praha, 1948.

Debevoise, N. C.: A Political History of Parthia, Chicago, 1938.

Derouaux. W.: L'ordre de marche de Crassus le jour de la bataille de Carrhes, LEC 11, 1942, s. 157–164.

Dobiáš, J.: Dějiny římské provincie syrské, Praha, 1924.

Drumann, W. – Groebe, P.: Geschichte Roms 4. band, Leipzig, 1908.

Farrokh, K.: Shadows in the Desert: Ancient Persia at War, Oxford/New York, 2007.

Ferguson, R. J.: Rome and Parthia: Power politics and diplomacy across cultural frontiers, CEWCES Research papers 12, 2005, URL: http://epublications.bond.edu.au/cewces papers/10 (6. 8. 2011).

Frye, R. N.: The History of Ancient Iran, München, 1984.

Goldsworthy, A. K.: The Roman Army at War 100 BC – AD 200, Oxford, 1998.

Groebe, P.: Der Schlachttag von Karrhae, Hermes 42, 1907, s. 315–322.

Gutschmid, A. von: Geschichte Irans und seiner Nachbarländer von Alexander dem Grossen bis zum Untergang der Arsaciden, Tübingen, 1888.

Günther, A.: Beiträge zur Geschichte der Kriege zwischen Römern und Parthern, Berlin, 1922.

Howard, D.: Mail: Unchained, URL: http://www.myarmoury.com/feature_mail.html (6. 8. 2011).

Junkelmann, M.: Die Reiter Roms, Teil III: Zubehör, Reitweise, Bewaffnung, Mainz, 1996.

Keaveney, A.: Roman Treaties with Parthia circa 95 – circa 64 B. C., AJPh 102/2, 1981, s. 195–212.

Keaveney, A.: The King and the War-Lords: Romano Parthian Relations Circa 64 – 53 B. C., AJPh 103/4, 1982, s. 412–428.

Lammert, F.: Die römische Taktik zu Beginn der Kaiserzeit und die Geschichtsschreibung, Philologus, Supplementband XXII, Heft II, Leipzig, 1931.

Malitz, J.: Caesars Partherkrieg, Historia 33, 1984, s. 21–59.

Marek, V.: Parthové a Řím v době Augustově, Acta FF ZČU 1, 2009, s. 127–144.

Marshall, B. A.: Crassus: A Political Biography, Amsterdam, 1976.

Mattern-Parkes, S. P.: The Defeat of Crassus and the Just War, ClW 96/4, 2003, s. 387–396.

McLeod, W.: The Range of the Ancient Bow, Phoenix 19/1, 1965, 1–14.

McLeod, W.: The Range of the Ancient Bow: Addenda, Phoenix 26/1, 1972, s. 78–82.

Medinger, P.: L'arc turquois et les archers parthes à la bataille de Carrhes, Revue Archéologique 6/2, 1933, s. 227–234.

Merriam, C. U.: Either With Us Or Against Us: The Parthians in Augustan Ideology, Scholia 13, 2004, s. 56–70.

Metz, K. S. – Gabriel, R. A.: From Sumer to Rome: The Military Capabilities of Ancient Armies, New York, 1991.

Mielczarek, M.: Cataphracti and Clibanarii: Studies on the Heavy Armoured Cavalry of the Ancient World, Łódź, 1993.

Mielczarek, M.: Die parthische Panzerreiterei bei Carrhae. Aus den Studien über Plutarchus, Crassus XXIV-XXVII, Fasciculi Archaeologiae Historicae 4, 1988, s. 31–38.

Miller, R. – McEwen, E. – Bergman, C.: Experimental approaches to ancient Near Eastern archery, World Archaeology 18/2, 1986, 178–195.

Mommsen, T.: Römische Geschichte III, Berlin,1889.

Никоноров, В. П.: К вопросу о парфянской тактике (на примере битвы при Каррах), in: Военное дело и средневековая археология Центральной Азии, Kemerovo, 1995, s. 53–61.

Olbrycht, M. J.: Parthia and Nomads of Central Asia. Elements of Steppe Origin in the Social and Military Developments of Arsacid Iran, in: Schneider, I. (ed.), Mitteilungen des SFB "Differenz und Integration" 5: Militär und Staatlichkeit, Halle/Saale, 2003, s. 69–109.

Olbrycht, M. J.: Parthian Military Strategy at Wars against Rome, in: Vilinbachov, G. V. – Masson, V. M. (eds.), Vojennaja archeologija, Sankt-Peterburg, 1998, s. 138–141.

Rawlinson, G.: Parthia, London, 1903.

Rawlinson, G.: The Sixth Great Oriental Monarchy. Geography, History, and Antiquities of Parthia, London, 1873.

Rawson, E.: Crassorum Funera, Latomus 41, 1982, s. 540–549.

Regling, K.: Crassus' Partherkrieg, Klio 7, 1907, s. 359–394.

Regling, K.: De belli Parthici Crassiani fontibus, Berolini, 1899.

Regling, K.: Zur historischen Geographie des mesopotamischen Parallelogramms, Klio 1, 1901, s. 443–476.

Rostovtzeff, M.: The Parthian Shot, AJA 47/2, 1943, s. 174–187.

Sampson, G. C.: The Defeat of Rome: Crassus, Carrhae and the Invasion of the East, Barnsley, 2008.

Schneiderwirth, J. H.: Die Parther oder das neupersische Reich unter den Arsaciden nach griechisch-römischen Quellen, Heiligenstadt, 1874.

Shapur Shahbazi, A.: Army i. Pre-Islamic Iran, Encyclopaedia Iranica Online, www.iranicaonline.org.

Shapur Shahbazi, A.: Carrhae, Encyclopaedia Iranica Online, 15. 12. 1990, www.iranicaonline.org.

Sheldon, R. M.: Rome's Wars in Parthia: Blood in the Sand, London/Portland, 2010.

Simpson, A. D.: The Departure of Crassus for Parthia, TAPA 69, 1938, s. 532–541.

Smith, F.: Die Schlacht bei Carrhä, Historische Zeitschrift 115, 1916, s. 237–262.

Tarn, W. W.: Parthia, in: CAH IX, 1932, s. 574–613.

Timpe, D.: Die Bedeutung der Schlacht von Carrhae, Museum Helveticum 19, 1962, s. 104–126.

Traina, G.: Imperial Views on the Battle of Carrhae, in: Formisano, M. – Böhme, H. (eds.), War in Words. Transformations of War from Antiquity to Clausewitz, Berlin/New York, 2010, s. 209–218.

Tucci, J. M.: The Battle of Carrhae: the effects of a military disaster on the Roman Empire (MA thesis), University of Missouri-Columbia, 1992.

Weggen, K.: Der lange Schatten von Carrhae. Studien zu M. Licinius Crassus, Hamburg, 2011.

Whatley, N.: On the Possibility of Reconstructing Marathon and Other Ancient Battles, JHS 84, 1964, s. 119–139.

Wilcox, P.: Rome's Enemies 3: Parthians and Sassanid Persians, Oxford, 2001.


Upraveno 14. 2. 2016 – přidán obrázek Marka Licinia Crassa
Upraveno 28. 9. 2015 – přidán obrázek parthského lučištníka
Upraveno 13. 11. 2011 – přidáno a upraveno několik částí
Upraveno 17. 4. 2011 – několik menších úprav a vylepšení
Vystaveno 22. 1. 2011