Publius Ventidius a římská pomsta za potupu u Karrh

Katastrofou u Karrh vážně utrpěla římská prestiž na východě, méně však již utrpělo římské sebevědomí. Poměrně brzy začal Gaius Iulius Caesar plánovat tažení proti Parthii, aby byli pomstěni oba Crassové a množství s nimi padlých Římanů. Vnitropolitické problémy a Caesarova předčasná smrt zabránily naplnění těchto záměrů. Další občanská válka, která vzplála po smrti Caesarově, opět zamezila jakýmkoliv pokusům o nápravu římské reputace. Ba naopak, republikáni v čele s Cassiem a Brutem navázali s Parthií intenzivní diplomatické vztahy (zdá se, že významnou roli v tomto ohledu hrál Quintus Labienus, syn Tita Labiena, někdejšího zarputilého Caesarova nepřítele) a požádali ji o pomoc. A skutečně, v bitvě u Filipp nejspíš stál na jejich straně oddíl parthských vojáků. Nepočítáme-li tedy menší Cassiovo vítězství nad parthským nájezdem roku 51 př. n. l., můžeme říci, že Římanům se velice dlouho nedařilo potrestat Crassovu smrt. Situaci napravil až často opomíjený a upozaďovaný římský vojevůdce Publius Ventidius. Ostatně životní osudy tohoto muže jsou zajímavé nejen pro jeho triumf nad Parthy. Již v antice býval s obdivem jmenován jako muž, který se dokázal z chudoby a bezvýznamnosti povznést až k nejvyšším poctám a úřadům římské říše. Na jeho příkladu starověcí autoři často poukazovali na podivné rozmary štěstěny.


Ačkoliv zmínek o Publiovi Ventidiovi máme v pramenech poměrně hodně, jsou bohužel jen velmi stručné a útržkovité a mnohé zamlčují. Pocházel pravděpodobně z města Asculum či města Auximum v oblasti Itálie zvané Picenum. Narodil se nejspíš roku 90 př. n. l. údajně do neurozené rodiny. V některých pramenech u něj nalézáme ještě i cognomen Bassus. Nicméně jedná se pouze o pozdní, konci republikánského období značně vzdálené prameny (Gellius, Eutropius, Festus). Žádný oficiální pramen ani Ventidiovu životu bližší autoři toto cognomen neuvádějí, proto se jeho používání většina současných badatelů též vyhýbá. Roku 89 př. n. l. bylo při tak zvaných spojeneckých válkách Asculum dobyto Gnaeem Pompeiem Strabonem, otcem Gnaea Pompeia Velikého, a chlapec byl spolu s matkou zajat (o otci není známo téměř nic kromě toho, že se jmenoval Publius Ventidius, snad se živil zaopatřováním tažných zvířat a možná bojoval ve spojeneckých válkách proti Římu). Matka prý posléze nesla malého synka v náruči, když byla s ostatními zajatci vedena v triumfálním pochodu Pompeia Strabona Římem. Tato událost by ve skutečnosti mohla zpochybňovat údajný nízký původ Ventidiův. Je totiž s podivem, že by v triumfálním procesí před vozem triumfátora pochodovali zcela bezvýznamní někde sebraní zajatci. Je tedy možné, že ve skutečnosti pocházel Ventidius z význačného, i když třeba v té době nepříliš bohatého a málo vlivného rodu. Některé indicie pak naznačují, že Ventidiův otec mohl být ve spojeneckých válkách jedním z vůdců povstalců proti Římu ve městě Asculum.

Když později Ventidius vyrostl, živil se zaopatřováním tažných zvířat a vozů pro magistráty, kteří vyráželi z Říma převzít správu v provinciích. Bylo to ve vyšších vrstvách římské společnosti málo ceněné a málo ctěné povolání, které mu bylo později římskými aristokraty, kteří opovrhovali manuální prací, mnohokrát připomenuto – posměšně byl označován za honáka mul:

Shromážděte se všichni augurové a haruspikové!
Neobvyklý úkaz nastal přednedávnem;
ten který muly vytíral, stal se konsulem.

(posměšné verše o Ventidiovi zachované Aulem Gelliem XV. 4. 3)

Nicméně v této době se také Ventidius seznámil s Gaiem Iuliem Caesarem, který ho pak s sebou vzal do Galie. O jeho působení v Galii a poté v průběhu občanské války nemáme žádné přesnější zprávy. S ohledem na jeho dosavadní povolání a některé další náznaky v pramenech se zdá, že Ventidius mohl mít na starost některé aspekty týkající se zásobování vojska (nejspíš přímo zásobovací trén jednotek). V této době jistě také získal přímo v bojových situacích znalosti a zkušenosti s vedením bojových operací, které později tak skvěle zužitkoval v budoucích fázích své kariéry. Snad se v průběhu galských a občanských válek pod Caesarem postupně vypracoval z člověka zodpovědného za zásobovací oddíly v bojového velitele, avšak v pramenech pro tuto domněnku nemáme žádnou podporu. Jisté však je, že si v tomto období Ventidius počínal svědomitě a dobře, získal si Caesarovo ocenění a přátelství a právě díky Caesarovu přičinění byl posléze roku 47 nebo 46 př. n. l. přijat do senátu. Zřejmě roku 46 nebo 45 př. n. l. pak zastával úřad tribuna lidu.

Po Caesarově smrti byla situace poněkud napjatá, nejistá a turbulentní. Postupně se v Itálii vykrystalizovaly dvě hlavní sobě nepřátelské mocenské síly. Na jedné straně byl senát s nově zvolenými konsuly Hirtiem a Pansou (oba bývalí Caesarovi důstojníci) a s mladým Octavianem, který disponoval významnou vojenskou silou. V Předalpské Galii byl navíc jako místodržící Decimus Brutus. Na druhé straně byl Marcus Antonius, který toho času (tj. roku 44 př. n. l.) zastával konsulát. Ventidius s mnoha jinými Caesarovými stoupenci (zvláště těmi z nevýznamných či méně významných rodů) stál na straně Marka Antonia, ovšem i Octavianus se dovolával odkazu Caesarova a zlákal na svou stranu množství jeho bývalých podporovatelů. Možná již roku 44 př. n. l. byl Ventidius Antoniem vyslán do Kampánie a Lukánie, kde verboval vojsko ze zde usazených vysloužilců bývalých Caesarových legií. Nacházeli se zde veteráni ze VII. a VIII. Legie, se kterými se Ventidius dobře znal a přátelil ze své předchozí služby pod Caesarem. V prosinci téhož roku se Antonius přesunul do Předalpské Galie, kde oblehl v Mutině Decima Bruta, i když na samotné město neútočil a omezil se jen na blokádu. Ventidius však s Antoniem na sever neodešel. Roku 43 př. n. l. zastával Ventidius úřad prétora, do kterého byl zvolen ještě s přispěním Caesara předchozího roku, a ve svém rodném Picenu se opět věnoval verbování vojáků pro Marka Antonia.

V březnu roku 43 př. n. l. se vojska senátu pohnula na sever. První se na cestu vydali Hirtius s Octavianem, krátce po nich vyrazil i Pansa. Ventidius měl v této době pod svým velením tři legie – VII., VIII. a IX. – složené ze zkušených veteránů a kontroloval město Anconu, odkud bylo blízko do Arimina, kde chtěl nejspíš zaskočit Pansu. Ten však zřejmě zvolil jinou cestu, dokázal se Ventidiovi vyhnout a přiblížit se k Mutině. K rozhodujícím střetnutím mezi Markem Antoniem a senátními silami došlo u Fora Gallora, kousek jižně od Mutiny, a pak přímo u samotné Mutiny. Hirtius v těžkých bojích padl, Pansa byl vážně zraněn a později svým ranám podlehl, avšak Antonius byl přesto poražen a donucen k ústupu směrem na západ. Když se to Ventidius dozvěděl, okamžitě se vydal zrychlenými pochody k Antoniovi. Cestu mu zřejmě mohl zastoupit Octavianus se svými oddíly. Zdá se však, že Octavianus nabídl v tuto chvíli Ventidiovi, aby se přidal na jeho stranu, nebo aby volně odešel k Antoniovi, jemuž má ovšem vysvětlit, jak by bylo výhodně, kdyby se spojil s Octavianem. Ventidius se rozhodl pro druhou možnost. Ani tak ovšem nemohl použít při svém pochodu k Antoniovi běžných cest, které byly pod kontrolou senátních vojsk, jal se proto pochodovat přímo přes Apeniny, aniž by mohl využít jakýchkoliv zpevněných cest. Oba spojenci se setkali 3. května v městečku Vada Sabatia kousek západně od dnešního Janova. Již krátce předtím byli usneseními senátu z 26. a 27. dubna Marcus Antonius a Publius Ventidius spolu s dalšími přívrženci Antonia prohlášeni za nepřátele státu. Ventidiův rychlý příchod s čerstvými silami v podstatě zachránil Antonia z velmi svízelné situace, opět mu dodal naději a věci se posléze začaly zase nachylovat k lepšímu. Spojené síly se následně přesunuly do Záalpské Galie, kde se k Antoniovi brzy přidal Marcus Aemilius Lepidus se svými silami a krátce na to i z Hispanie Gaius Asinius Pollio a z Galie Lucius Munacius Plancus, všichni s nemalými vojenskými silami. Tato spojená armáda se pak přesunula zpět do Itálie. Dosti pravděpodobně právě Ventidiův příchod k Antoniovi zapříčinil, že Lepidus a Pollio se nakonec přidali k těmto dvěma mužům, místo toho, aby se dohodli se senátními silami. Bez Ventidiových legií by byl Marcus Antonius po dvou porážkách a s prořídlým a demoralizovaným vojskem jen sotva partnerem, se kterým by stálo za to spojit své síly a osudy.

Octavianus si mezitím pomocí svých legií zajistil volbu konsulem a po zajištění svého postavení a uspořádání svých záležitostí se vydal s vojskem na sever vstříc Antoniovi a Lepidovi. Nejlepší důstojníci a vojáci obou armád byli bývalí spolubojovníci, vojáci dlouho sloužící Caesarovi, kteří měli jen málo chuti spolu bojovat. Naopak všichni ctili památku Caesarovu a mnohem více je zajímala pomsta jeho vraždy. Také jejich velitelé si uvědomovali, že mají více společných zájmů než rozdílných a že jejich hlavními nepřáteli jsou Caesarovi vrazi, kteří sbírali vojska a sílili na východě říše. K setkání došlo poblíž Bononie a po dvou dnech intenzivních diplomatických jednání se zrodila dohoda mezi Octavianem, Markem Antoniem a Lepidem známá jako druhý triumvirát. Na Ventidiovy zásluhy Antonius nezapomněl. Nejdříve byl ustanoven pontifikem (důležitý kněžský úřad). Následně mu byl po zbytek roku přidělen úřad consul suffectus, který mu předtím uvolnil Octavianus. Ačkoliv tuto funkci vykonával jen po několik týdnů končícího roku, do smrti pak mohl požívat statusu a prestiže exkonsula.

Jak jsme již uvedli, jedním z hlavních cílů triumvirů byla pomsta Caesarovy smrti. Začalo to strašlivými proskripcemi v samotném Římě. Nevíme, jakou roli v nich hrál Ventidius, nicméně byl stoupencem Antoniovým, kterému do značné míry vděčil za své postavení, a jedním z nejvyšších úředníků ve státě, a je proto poměrně nepravděpodobné, že by se nějak významně stavěl na odpor (i když jistě to samozřejmě vědět nemůžeme). Pokračováním bylo samozřejmě tažení proti vůdcům spiknutí Brutovi a Cassiovi. K rozhodujícímu střetnutí s konspirátory došlo následujícího roku v bitvě u Filipp, kde byla vojska Cassia a Bruta a jejich spojenců poražena a oba hlavní protagonisté spiknutí proti Caesarovi zabiti. O Ventidiovi nemáme pro rok 42 př. n. l. žádných zpráv. Tažení proti Brutovi a Cassiovi se s největší pravděpodobností neúčastnil. Opět o něm slyšíme až příštího roku, kdy ho nacházíme jako místodržícího v Záalpské Galii a operujícího spolu s Q. Fufiem Calenem. Tuto funkci získal nejspíš již předchozího roku, neboť Antonius jistě potřeboval v průběhu své nepřítomnosti zanechat v Itálii a její blízkosti spolehlivé stoupence.

Marcus Antonius se po bitvě u Filipp odebral do východních provincií, aby zajistil jejich poslušnost a loajalitu a aby z nich vyždímal co nejvíce prostředků na dříve slíbené odměny pro vojáky. Octavianus se vydal do Itálie a začal zde pracovat na urovnávání zdejších poměrů a usidlování vojenských veteránů, což mu přinášelo nemalé potíže. Vojenskou službu končilo kolem 100 000 vojáků, kterým bylo potřeba zajistit slíbenou odměnu ve formě financí a půdy. Aby bylo možné sliby dodržet, prováděl Octavianus rozsáhlé a velice nevybíravé konfiskace půdy v celé Itálii, což vedlo k agrární a sociální krizi a nepokojům. Situaci mu pak ještě více začaly ztěžovat obstrukce ze strany nejspíše zcela nezávisle jednajícího Lucia Antonia (mladšího bratra triumvira Marka Antonia) a Fulvie (manželky Marka Antonia). Tyto obstrukce pochopitelně vedly k dalším neshodám, ty pak k drobným šarvátkám a ty pak k otevřenému konfliktu.

Octavianus po vypuknutí bojů rychle povolal zpět do Itálie Q. Salvidiena Rufa, který byl zrovna na cestě do Hispanie. Ten však se svým vojskem nemohl postupovat rychle a rázně, protože mu pochody z galských provincií znesnadňovali Asinius Pollio a právě Publius Ventidius. Lucius Antonius nejdříve vojensky ovládl Řím, nicméně po příchodu Octaviana se rychle stáhl a pokračoval na sever do Perusie, kde očekával příchod Asinia Polliona a Publia Ventidia, kteří postupovali z Galie. Octavianova vojska mezitím oblehla Perusii a silně opevnila severní přístupy k městu, aby zablokovala Polliona s Ventidiem. Každopádně spolupráce na straně jejich protivníků povážlivě vázla. Od samotného Marka Antonia nepřicházely žádné instrukce ani informace. Zdá se, že Pollio s Ventidiem Luciovi Antoniovi a Fulvii nebyli příliš nakloněni a nevěřili jim. Důležitou roli v tom jistě hráli i samotní jejich legionáři. Všem bylo jasné, že Lucius Antonius se staví proti vyvlastňování půdy a jejímu následnému přidělování veteránům k usídlení. Pokud by se tedy Pollio a Ventidius postavili jednoznačně na stranu Lucia Antonia, mohli by tím vážně oslabit podporu svých vlastních vojáků a ohrozit reputaci a postavení samotného Marka Antonia. Navíc měli k dispozici méně bojovníků než Octavianus. Když tedy narazili na blokádu a nedostali žádné instrukce od Antonia, vojevůdci nezaútočili a místo toho se stáhli – Pollio do Ravenny a Ventidius do Arimina. Perusia mezitím bojovala a snažila se prorazit z nepřátelského obležení, jehož výsledkem byl i hladomor v odříznutém městě. Mezitím se z jihu přiblížila další armáda pod velením Munatia Planca a Fulvie. Všechny tři Antoniovské armády se spojily a přiblížily k Perusii. Na válečné poradě se však opět projevila absence rozkazů od samotného Marka Antonia, rozdílné názory a vzájemná nevraživost jeho podřízených. Ventidius a Pollio údajně chtěli bojovat. Plancus však navrhoval vyčkat na další vývoj situace. Protože z východu stále nepřicházely žádné instrukce, vojevůdci se rozhodli pro opatrnější a méně konfliktní návrh Plancův. Perusia se krátce na to vzdala, nicméně hlavní vůdci tohoto boje buď unikli nebo byli ušetřeni a posléze posláni k Antoniovi. Vojska Antoniových vojevůdců se stáhla a odpochodovala. Octavianus se je snažil získat na svou stranu, podařilo se mu to však jen u dvou Plankových legií. Sám Plancus následně od svého vojska prchl a opuštění vojáci si za svého nového velitele zvolili Ventidia. Jakou úlohu v celém podniku hrál Marcus Antonius, užívající si toho času s Cleopatrou v Egyptě, není jasné. Každopádně, jak se zdá, nijak neintervenoval ani na podporu svých příbuzných, ani se je nesnažil jakkoliv umírnit. Vážná situace si však nutně vyžadovala triumvirovu pozornost, a ten se proto posléze odhodlal a připlul přes Tyros do Itálie, aby zde urovnal záležitosti a vztahy s Octavianem. Oba rivalové zasedli v Brundisiu k jednacímu stolu a vyjednali sérii dohod, podle kterých si rozdělili říši, přičemž Antoniovi připadl celý orient na východ od illyrské Scodry.

A bylo na čase. Východ římské říše totiž také naléhavě potřeboval okamžitou pozornost. Na přelomu let 41/40 př. n. l. se parthský král Oródés rozhodl využít příznivé situace a nesvárů v římské říši k rozsáhlému útoku na východní provincie impéria. Parthské invazní armádě veleli králův syn Pakoros a Říman Quintus Labienus, syn Tita Labiena, kdysi vynikajícího Caesarova generála a později jeho nesmiřitelného nepřítele. Labienus byl v nedávné občanské válce na straně Cassia a Bruta, kteří ho vyslali do Parthie, aby se pokusil vyjednat s králem Oródem pomoc proti triumvirům. Po bitvě u Filipp se pochopitelně obával proskripcí a rozhodl se proto zůstat v Parthii a dát se do služeb parthského krále.

Parthské vojsko vpadlo do Sýrie a velmi rychle ovládlo celou oblast mezi Eufratem a Antiocheiou. Vojenské posádky zanechané Antoniem v Sýrii tvořili bývalí vojáci Brutovi a Cassiovi, na které nebyl valný spoleh a kteří hromadně přebíhali na stranu Quinta Labiena, jednoho ze svých bývalých velitelů. Jen Apameia, velké syrské město, odolala úvodnímu náporu a Parthy od svých hradeb úspěšně odrazila. Lucius Decidius Saxa, římský místodržící Sýrie, se postavil invazi na odpor, byl však v bitvě kvůli přesile i vojenskému umění Parthů poražen a donucen k ústupu. Po této pohromě se i pevná Apameia, odříznutá ze všech stran, vzdala a brzy následovala dokonce i Římany vyklizená Antiocheia. Saxa, který se ani v opevněných městech nemohl spolehnout na zdejší vojenské posádky a na to, že nebude zrazen a vydán, utekl do Kilikie, kde ho však pronásledující Parthové dostihli a zabili.

Po Saxově smrti se parthská armáda rozdělila na dva proudy. Labienus pokračoval do Malé Asie a postupoval snadno a rychle. Získával město za městem, většinou bez boje. Lucius Munatius Plancus, místodržící Asie, utekl a Labienova vojska následně pronikla snad až do Lýdie a Iónie (tedy až k zemím přímo u pobřeží Egejského moře). Pakoros se obrátil zpět do Sýrie, aby dokončil její podrobení, což se mu podařilo s jedinou výjimkou. Nedokázal dobýt Tyros, velké a přírodní polohou výborně chráněné město. Následně se Parthové zapojili i do bojů o trůn v Judeji, kde podpořili jednoho z pretendentů trůnu Antigona.

Bleskové a na pohled velice snadné tažení Pakora a Labiena Sýrií a Malou Asií bylo zapříčiněno několika okolnostmi. Jednou z nich byly již zmíněné nepříliš početné a nepříliš spolehlivé římské vojenské posádky, které poměrně houfně přecházely na stranu Labienovu. Další bylo samotné obyvatelstvo syrské, které většinou vítalo Parthy s otevřenou náručí. Římští správci Sýrie (a dalších východních provincií) většinou nelítostně ždímali své poddané vysokými daněmi a rozhodně se nezatěžovali nějakými zbytečnými ohledy na provinciální obyvatelstvo. Tím samozřejmě podnítili všeobecnou nenávist k římské nadvládě a sympatie k jakýmkoliv protiřímsky vystupujícím stranám. A v neposlední řadě můžeme zmínit i relativně malý zájem římských vládců o východ říše. Příznačné je, že v době počátečních fází parthského vpádu si Marcus Antonius (v podstatě pán východu) užíval v Egyptě se zdejší královnou Cleopatrou a i později toho roku dal před obranou východních hranic Říma přednost plavbě do Itálie a řešení vnitropolitických rozmíšek s Octavianem. To se však mělo brzy změnit.

Po již zmíněné dohodě z Brundisia měl nyní Antonius obrátit svou pozornost k parthskému problému na východě. Sám neodcestoval do oblasti bojů okamžitě a zabýval se ještě urovnáváním některých záležitostí v Itálii a pak v Řecku. Proti Parthům však poslal s prokonsulskými pravomocemi Publia Ventidia, který měl bránit Labienovi a Parthům v dalším postupu. K dispozici dostal vojsko o síle 11 legií a značný počet jezdectva a lehkooděnců. Triumvir hodlal nejspíše osobně převzít velení později. Ventidius se přeplavil do Malé Asie na začátku roku 39 př. n. l. a zaskočil Labiena nepřipraveného. Ten měl u sebe jen nepříliš velké okolní římské síly, parthští vojáci byli s princem Pakorem v Sýrii. Labienus tedy začal rychle ustupovat. Ventidius chtěl této situace využít a vydal se proto pouze s lehkooděnou částí svých oddílů na bleskové pronásledování. Labiena dostihl a odřízl v kopcovité oblasti průsmyků přes pohoří Tauros. Oba vojevůdci se následně opevnili v silných pozicích a několik dní tábořili nedaleko od sebe, přičemž oba očekávali posily – Labienus Parthy, Ventidius své těžkooděné legie.

Posily dorazily oběma vojevůdcům ve stejný den. Ventidius koncentroval své síly na vyvýšeném postavení, kde také rozbil tábor. Cassius Dio tvrdí, že to bylo ze strachu, avšak Frontinus píše, že Ventidius strach jen předstíral, aby vylákal Parthy k neuváženému útoku do kopce a v pro ně nepříznivém terénu. Ať už byl respekt skutečný či předstíraný, je zjevné, že Římané se poučili z dřívější Crassovy porážky. Labienus a Parthové byli plni sebevědomí po předchozích úspěších a údajně také díky počtu svých vojáků. Parthské posily dorazivší ze Sýrie se dokonce ani nenamáhaly spojit se s Labienovým vojskem. Obě armády zůstaly odděleny a parthští jezdci se za úsvitu následujícího dne odhodlaně pohnuli k směrem římskému vojsku. Legie jim však nevyšly vstříc a vyčkávaly na kopci. Parthové to považovali za známku slabosti a strachu a plni pohrdání zaútočili plnou silou, ačkoliv to znamenalo zteč do kopce. To byla ovšem osudová chyba. Jízdou do kopce nemohli těžkoodění jezdci nabrat dostatečnou rychlost, síla útoku se oslabila, a koně se navíc pod nemalou vahou zbroje dříve a více unavili. Na to přesně Ventidius čekal. Nechal nepřítele postoupit dále do kopce a útok tak otupit a v příhodný okamžik vypustil své legie. Legionáři naopak útočili z kopce, což přidávalo jejich náporu na rychlosti a prudkosti. Oba šiky se v mžiku dostaly do blízkého boje muže proti muži, ve kterém Parthové bojující v nevýhodném postavení Římanům neodolali. Mnozí byli zabiti, další se obrátili na útěk, při kterém se sráželi s jinými dosud postupujícími parthskými oddíly a působili v jejich řadách zmatek, což opět nahrávalo nemilosrdně postupujícím Římanům. Útěk se brzy rozšířil na celé vojsko. Místo aby se Parthové pokusili ustoupit k Labienovi, utíkali pryč směrem do Kilikie a dál.

Stále tu však byl Labienus, od kterého hrozilo nebezpečí. Ventidius proto nechal své vojáky pronásledovat Parthy kam až to šlo po oblast Labienova tábora, avšak zde je zastavil, aby nebyli rozptýlení, a tím pádem zranitelní při případném útoku zbývajících nepřátelských sil. Labienus skutečně vyvedl své vojsko, jako by se chtěl zapojit do bitvy. Viděl však, že jeho vojáci jsou poděšení a demoralizovaní z parthské porážky, a boji se tedy nakonec vyhnul. V noci se Labienus pokusil s vojskem uniknout, avšak Ventidius byl o jeho záměru zpraven od přeběhlíků. Na cestě připravil několik léček při nichž padlo mnoho ustupujících nepřátel. Labienus pak v přestrojení od svého vojska utekl. Opuštění vojáci bez velitele se na to přidali k Ventidiovu vojsku. Quintus Labienus se dostal do Kilikie, avšak buď v Kilikii nebo trošku později na Kypru byl odhalen, zajat a následně popraven.

Tímto rychlým tažením korunovaným významnou vítěznou bitvou na úpatí Tauru získal Ventidius zpět římské državy v Malé Asii. Zdá se, že právě po porážce Labiena a jeho parthských posil byl Ventidius svými vojáky pozdraven jako imperátor a tento jeho titul pak nacházíme na jeho mincích ražených pravděpodobně roku 39 př. n. l. Ventidius se po tomto boji zdržel nějakou dobu pacifikací Kilikie a obnovováním římské administrativy na dobytých územích. Bylo však potřeba také myslet na Pakora a jeho vojsko v Sýrii. Vyslal proto napřed svého důstojníka Poppaedia (nebo možná Pompaedia) Silona s jezdectvem k pohoří Amanu, aby zde obsadil velmi úzký a strategicky velmi důležitý průsmyk, který spojoval Kilikii se Sýrií. Za ním pomaleji následovaly legie. Průsmyk však byl již obsazen parthským oddílem pod velením Pakorova důstojníka Franapata (přesné jméno tohoto muže není jisté, v pramenech se zachovala řada různých variant – další jsou: Farnapatés, Franipatés, Franikatés, Farnastanés). Zde došlo k dalším bojům, o nichž však máme v pramenech lehce nesouhlasné zprávy. Cassius Dio nás informuje, že Silo nebyl schopen průsmyk dobýt a naopak byl málem zničen zdejší parthskou posádkou. V poslední chvíli mu však náhodou přispěchal na pomoc Ventidius, který nečekaně napadl a zcela rozdrtil početně slabšího nepřítele, když byl plně zaměstnán bojem se Silonem. Smrt zde nalezl i sám Franapatés. Jinak bitvu líčí Frontinus. Podle něho zde měl naopak Ventidius oproti Parthům k dispozici méně početné vojsko. Uchýlil se proto ke lsti. Ukryl 18 kohort s jezdci stranou ve schovaném a temném údolí a následně vyslal nepočetný oddíl vojska proti nepříteli. Tito vojáci zahájili boj a následně předstíraným útěkem vylákali Parthy k pronásledování. Stíháním Římanů rozrušené a neuspořádané parthské voje pak byly napadeny z boku tou částí vojska, která byla dříve umístěna do zálohy, a byly zcela rozprášeny, přičemž zabit byl v boji i Franapatés. Těžko usuzovat na to, jak boje skutečně proběhly. Snad je možné obě zprávy spojit a sladit tak, že Silo se dostal do potíží a byl by Parthy potřen, avšak naštěstí mu v poslední chvíli přispěchal na pomoc s posilami Ventidius, který však neměl dosti vojska, a proto se uchýlil ke zmíněné léčce. Dohromady mohli mít Ventidius a Silo vojáků více než Parthové, avšak samotný oddíl Ventidiův mohl být naopak slabší. Daniel Bühler se pokusil rozdíly v obou zprávách vyřešit jinak a předpokládal dvě bitvy. První Silonovu s Parthy, při které zachránil římské síly s posilami dorazivší Ventidius. A následnou druhou bitvu odehrávající se dle Frontinova líčení, kde zahynul i parthský vojevůdce.

Jak to bylo ve skutečnosti už asi nikdy nezjistíme. Jisti si však můžeme být výsledky. Parthské vojsko bylo poraženo, Franapates zabit. Pakoros následně v reakci na obě velké porážky kompletně vyklidil Sýrii a stáhl se se zbytkem vojska zpět za Eufrat do Parthie. Ventidius pak obsadil Sýrii téměř bez boje. Několika vládcům menších území, kteří spolupracovali s Parthy (Antiochos z Kommagény, Malchos z Petry a Antigonos z Judeje), za trest nařídil odvody vysokých částek do římské pokladny. Pouze město Arados setrvávalo úspěšně v odporu. I celková situace v Sýrii byla ovšem stále značně neklidná a neustále hrozila vypuknutím protiřímských povstání. Ostatně Pakoros byl na rozdíl od Římanů u syrského obyvatelstva populární a Syřané doufali, že je brzy od jejich nadvlády opět osvobodí. Proto aby měl pod kontrolou celé území, zamezil tak nepokojům a zároveň usnadnil zásobování, rozdělil Ventidius svou armádu na řadu menších částí, které rozmístil do zimních táborů po celé Sýrii a částečně i v Kappadokii.

Ventidius a následně jeho podřízený Silo se také zapletli do bojů o trůn v Judeji, při kterých měli dle Antoniových pokynů podpořit Heroda proti Antigonovi. Jejich podpora byla ovšem značně liknavá a jediným hmatatelným výsledkem bylo již dříve zmíněné vynucení vysoké válečné náhrady za spolupráci s Parthy od Antigona. Ačkoliv Cassius Dio tvrdí, že oba Římané byli Antigonem podplaceni, pravým důvodem bylo zcela jistě hlavně to, že případné dobytí výborně opevněného a silně hájeného Jeruzaléma bylo v dané situaci nereálné, a Římané museli stále myslet především na pacifikaci Sýrie a budoucí hrozbu parthskou.

Pakora totiž rozhodně neopustil jeho zálusk na Sýrii, což se ostatně dalo předpokládat. Přes zimu zbrojil a posiloval vojsko a brzy zjara roku 38 př. n. l. se opět chystal udeřit. Ventidia parthský plán na takhle brzké tažení překvapil a zastihl nepřipraveného, s vojskem roztroušeným v různých koutech Sýrie a především v Kappadokii za pohořím Tauros. To bylo zjevné podcenění nepřítele a v takovém stavu by nebyl schopen parthskému vpádu efektivně čelit. Proto rozehrál zpravodajskou hru, jejímž cílem bylo pomocí dezinformací invazi pozdržet. Ventidius byl v kontaktu s vládcem Kyrrhéstiky Pharnaeem (nebo Channaiem), který se tvářil jako spojenec Říma, ve skutečnosti však stranil Parthům a donášel jim informace o římských pohybech a záměrech. Ventidius jeho dvojí hru prohlédl a rozhodl se toho využít. Pharnaea přibral do svého štábu a sdílel s ním méně významné informace, které mu získaly jeho důvěru, ale zároveň mu nemohly příliš uškodit. Následně Pharnaeovi sdělil, že se obává, že Parthové nepřekročí Eufrat na obvyklém místě u Zeugmatu, kde je krajina kopcovitá a vhodná pro římské vojsko, a naopak že použijí jiný přechod přes řeku jižněji, kde jsou planiny vhodné pro parthské vojsko a nevhodné pro to římské. Dle očekávání donesl Pharnaeus tuto informaci Pakorovi, který se touto léčkou nechal ošálit. Skutečně nepřekročil Eufrat u Zeugmatu a vydal se jižní cestou, čímž poskytl Ventidiovi čas, aby koncentroval a připravil své legie. Podle Frontina získal Ventidius touto lstí k dobru více než 40 dní. A. Günter však spočítal, že tato zacházka mohla trvat přibližně 4–5 dní a následné překročení Eufratu také maximálně pár dní (i se stavbou mostu zmiňovanou Frontinem). Za více než 40denním zpožděním tedy nejspíš musely být i jiné důvody. Ventidius stihl shromáždit své vojsko 3 dny před příchodem Parthů. Římané nijak nebránili Parthům v překročení Eufratu, ani na ně nezaútočili poté, co stanuli na západním břehu řeky, což Parthy překvapilo a opět si to mylně vyložili jako strach na straně Římanů. Obě vojska se pak střetla u strategicky důležitého vrcholku Gindaru v Kyrrhéstice.

O bitvě máme opět v našich pramenech trochu odlišné zprávy. Její průběh by se však dal zrekonstruovat přibližně takto. Ventidius opět tábořil se svým vojskem ve vyvýšené poloze. Parthové nejdříve zaútočili na římské vojsko, avšak byli odraženi a zahnáni na útěk, jak o tom informuje Iustinus. Jednalo se především o více méně předstíraný útok jízdních lučištníků, který měl vylákat legionáře k neopatrnému pronásledování a rozptýlení. Ventidius však držel své vojáky na vrcholku v defenzivním postavení a nedopustil, aby se stalo to, co dříve Crassovi u Karrh, tzn. odlákání značného pronásledujícího oddílu daleko od hlavního voje a jeho následné zničení. Stejně tak tím zabránil rozdělení a oslabení svých sil. Parthové pak postoupili k útoku na hlavní římské síly, o kterých se domnívali, že jsou oslabené o oddíly pronásledující dřívější předstíraný výpad. Ventidius se stále držel zpátky a čekal, až se protivník více přiblíží. Teprve když se nepřátelé dostali do vzdálenosti zhruba půl míle (cca 750 m), legie nečekaně a bleskově vyrazily na zteč a díky tomu se velmi rychle dostaly do přímého kontaktu a boje muže proti muži. Celý tento manévr sloužil především k tomu, aby byli legionáři v průběhu boje co nejméně vystaveni dešti parthských šípů, které se ukázaly tak zkázonosné dříve při bojích u Karrh. Víme, že Ventidius měl k dispozici významné množství jezdectva a především prakovníků, kteří byli schopni metat své olověné střely na větší vzdálenost než lučištníci. Stejně tak pěší lučištníci (jistě také v římském vojsku přítomní, ačkoliv je žádný z historiků přímo nezmiňuje) mají větší dostřel než jízdní lučištníci. Římská jízda a střelci tedy po dobu vyčkávání pravděpodobně udržovali parthské jízdní lučištníky v patřičné vzdálenosti, aby jimi nebyly legie obtěžovány. Pak nechal Ventidius co nejvíce přiblížit těžkooděné katafrakty, takže byl následný přechod legionářů do útoku tak rychlý, že jim parthské šípy před přiblížením k boji zblízka nedokázaly významně ublížit. Zároveň samozřejmě pokračovalo ostřelování a znepokojování parthského vojska (především lučištníků) ze strany římských prakovníků a jezdectva. V boji zblízka legie zcela dominovaly. Velmi rychle zatlačily protivníka k úpatí kopce, kde nejspíš kvůli nepříznivému terénu došlo ke kolizím jednotlivých oddílů v prathském vojsku, zmatkům a nepořádku. Především katafrakti ještě vzdorovali, avšak byli koseni nejen legionářskými meči, ale i prakovníky a lučištníky, kteří nyní zaměřili svou palbu i na ně. V průběhu bojů byl zabit i parthský princ Pakoros, což vedlo k demoralizaci a následnému hromadnému útěku většiny parthského vojska. Několik těžkooděných jezdců zřejmě z princovy gardy ještě statečně a fanaticky bojovalo o tělo padlého vůdce, avšak byli všichni postupně pobiti. Část utíkajícího vojska se pokusila uniknout k dříve vybudovanému mostu přes Eufrat a do bezpečí. Byla však odříznuta a zničena. Jiná část se spasila únikem do Kommagény, kde jim král Antiochos (Oródův tchán) poskytl útočiště a pak je navzdory Ventidiovým požadavkům nejspíše nechal odejít do Parthie.

V bitvě údajně padlo zhruba 20 000 parthských vojáků a mezi nimi i velitel celého tažení, syn parthského krále princ Pakoros. Ventidius dal Pakorovi potupně odetnout hlavu, kterou pak posílal po odbojných syrských městech, zbavoval je tak naděje na pomoc Parthů a tišil tím jejich tendence ke vzpouře. I díky tomu dosáhl poměrně snadného a rychlého obnovení římské autority v Sýrii (jen někde bylo potřeba použít i sílu).

Po pacifikaci Sýrie a odeslání dvou legií a 1 000 jezdců na pomoc Herodovi do Judeje obrátil Ventidius svou pozornost na Antiocha z Kommagény, ke kterému se po bitvě u Gindaru utekli přeživší parthští vojáci. Antiochos odmítl uprchlíky vydat, načež Ventidius sebral veškeré své síly, které nepotřeboval k zajišťování pořádku v Sýrii, a vytáhl do Kommagény (Cassius Dio tvrdí, že hlavním důvodem tažení bylo bohatství Kommagény a parthští uprchlíci prý sloužili jen jako záminka k válce). Rychle se dostal k hlavnímu městu Samosatě, kterou začal obléhat. Jak obléhací práce pokračovaly, Antiocha přešla jeho odbojnost a snažil se o dohodu. Údajně nabídl Ventidiovi, že zaplatí 1 000 talentů a podvolí se Antoniově vůli. Ventidius však odmítl, neboť mezitím dostal vzkaz od Antonia, který mu zakázal uzavírat jakékoliv dohody. Krátce na to dorazil k Samosatě sám triumvir, který převzal velení. Nebyl však údajně úspěšný a obléhání se začalo protahovat. Situace nakonec dospěla do takového stavu, že Marcus Antonius se spokojil s 300 talenty, uzavřel s Antiochem mír a odtáhl. Plútarchos a Cassius Dio tvrdí, že Antonius odvolal Ventidia a sám převzal velení ze závisti na úspěchy svého legáta a protože chtěl, aby aspoň část slávy v tomto podniku získal i on sám.

Zdá se však, že toto v podstatě nepříliš logické vyprávění z pera Plútarcha může být spíše špatným pochopením situace spojeným s antipatií směrem k Markovi Antoniovi, vedoucí ke zkreslení celého líčení. Jak poukázali někteří badatelé, pravděpodobnější se zdá, že cílem tažení nebylo dobýt Samosatu či Kommagénu, ale jen potrestat Antiocha a přinutit ho k poslušnosti Římu. V takovém případě by bylo logické, že oněch 1 000 talentů ve skutečnosti Antiochos Ventidiovi nenabídl, ale římský vojevůdce je od počátku sám od Antiocha požadoval (podobně jako uložil peněžité tresty za podporu Parthů i dalším menším vládcům v oblasti roku 39 př. n. l.). Když na to Antiochos nechtěl přistoupit, došlo k obléhání v průběhu kterého pokračovala vyjednávání. Je také přirozené, že se do takových jednání posléze vložil osobně Antonius, který byl de facto Ventidiovým nadřízeným a římským pánem východních provincií. Nemuselo se tedy nutně jednat o závist či podobné pohnutky (i když vyloučit to nelze, protože Antonius následně již Ventidia nevyužil v žádné funkci a je tedy možné, že mezi těmito muži vznikla antipatie). Po jednáních nakonec zaplatil Antiochos 300 talentů, podvolil se římské suverenitě a celá záležitost byla z římského pohledu ve skutečnosti úspěšně zakončena.

27. listopadu roku 38 př. n. l. oslavil Ventidius v Římě triumf ex Tauro monte et Partheis, tj. za vítězství u pohoří Tauros (nad Labienem) a za vítězství nad Parthy. Stal se tak prvním a na dlouhou dobu i posledním vojevůdcem, který nad Parthií triumfoval. Až císař Traianus o více než 150 let později slavil triumf nad stejným protivníkem. Ventidiovi se podařilo ve třech po sobě jdoucích bitvách na hlavu porazit parthská vojska, zničit značnou část jejich vojenské síly a zasadit jim tak velmi citelnou ránu. Význam tohoto úspěchu vynikne zvláště v kontextu předchozí katastrofy u Karrh, pozdějšího neúspěšného tažení Marka Antonia do Parthie a následného nejspíš trochu překvapivého rozhodnutí Octaviana Augusta řešit vztahy s Parthií raději diplomatickou cestou než další válkou. Tyto čtyři hlavní události z konce období římské republiky v podstatě určily do budoucna základní linii vztahů mezi římskou a parthskou říší a vymezily vzájemnou hranici obou impérií na řece Eufratu. I ze strany Parthů se muselo jednat o významnou událost a především důležité ponaučení. Již nikdy více se parthská vojska nepokusila o podobně velký a nebezpečný vpád na římská území. Až nástupkyně Parthů, sasánovská Persie, opět dostala útočné choutky.

Do jaké míry si význam Ventidiových vítězství uvědomovali a oceňovali jeho současníci je obtížné říci, protože přímo z té doby nemáme podrobnějších zpráv. Z některých náznaků můžeme odhadnout, že Římané si jeho počinu vysoce cenili a stavěli ho výše než jiná vítězství nad cizími národy té doby. Je však také možné, že tehdy ještě nepřikládali této události nějaký speciální význam. Je také možné, že v době Augustově se záměrně o Ventidiových úspěších příliš nemluvilo, aby nebyl narušován propagandistický účinek Augustovy smířlivé, na diplomacii založené politiky směrem k Parthii, která byla oficiálně oslavována jako nekrvavé vítězství nad Parthy. Ostatně Octavianus Augustus jistě neměl přílišný zájem na tom, aby se připomínala vítězství, která dosáhl vojevůdce jeho někdejšího úhlavního nepřítele Marka Antonia. Pravdou také je, že Ventidius nedobyl nová území a římské imperium nerozšířil. Vlastně jen odrazil parthskou invazi a získal zpět země, které již dříve Římu patřily. Posoudíme-li jeho úspěchy ve vztahu k předchozí katastrofě u Karrh, pak Ventidius nezískal zpět ani římské vojenské standarty ani zajatce z této porážky. Je tedy pravděpodobné, že ačkoliv si Římané té doby jeho vítězství vysoce cenili, nepovažovali je tehdy ještě za dostatečná k odčinění Crassovy potupy nebo nějak speciálně významná. Zde je také třeba dodat, že Ventidius s největší pravděpodobností ani nemohl dosáhnout více. Jako Antoniův podřízený byl vyslán na východ, aby zastavil parthskou invazi s tím, že Marcus Antonius posléze převezme velení nad touto operací. Ventidius zjevně neměl mandát k tomu, aby sám zaútočil na parthská území, a nemohl tedy více využít toho, že rozdrtil značnou část parthské armády.

Mnohem více zpráv a svědectví tedy máme v tomto ohledu až z období po Augustově panování a pozdějších časů. Tehdy již lidé znali historii Antoniovy neúspěšné invaze z roku 36 př. n. l. a Augustova smírného přístupu a můžeme vidět, že v pozdějších dobách byla Ventidiova vítězství více doceněna a zcela zjevně oslavována a označována za pomstu za předchozí ostudnou pohromu u Karrh. V pramenech dokonce nalézáme zprávy, že bitva u Gindaru se odehrála přesně ve stejný den v roce (9. června) jako dřívější Crassovo neštěstí a že tedy byla pokořením parthského vojska, pobitím mnoha nepřátel, zabitím králova syna Pakora a odetnutím jeho hlavy odčiněna tato hanebná porážka. Těžko říci, zda je tento časový údaj pravdivý. Někteří badatelé ho považují jen za propagandistické symbolické zkreslení historie. Jiní tvrdí, že by přece jen mohl být pravdivý. Časové údaje v našich pramenech naznačují, že bitva se nejspíš opravdu mohla přibližně v období konce května či začátku června odehrát. Ať tak či tak, symbolika a význam této zprávy jsou zcela jasné a výmluvné. Ventidius je každopádně v próze i poezii římského císařství oslavován jako hrdina. Zmínky o jeho činech (i když obvykle jen velmi stručné) můžeme najít u mnoha slavných autorů, mimo jiné i u Tacita, Plinia či Iuvenala.

Pro období po oslavení triumfu nemáme v pramenech o Ventidiovi již žádné zprávy kromě jediné, a sice že se mu dostalo od římského státu veřejného pohřbu. Veřejný pohřeb byla nejvyšší pocta, jaké se mohlo zemřelému v Římě dostat. Obvykle býval odhlasován senátem a římský stát pak převzal veškeré náklady a organizaci související s pohřbem. Veřejným pohřbem bývali v Římě poctěni např. spřátelení cizí králové, kteří zemřeli na římském území, významní muži, kteří položili své životy při službě vlasti, a muži, kteří se významně zasloužili o stát.

Kdy a jak Ventidius zemřel, nevíme. Vzhledem k neexistenci jakýchkoliv zpráv o jeho dalším životě i s ohledem na zmínku u Cassia Diona, že Antonius již služeb svého legáta po propuštění u Samosaty nikdy nevyužil, se zdá pravděpodobné, že se tak stalo krátce po Ventidiově triumfu. Někteří badatelé se dohadují, že smrt ho musela zastihnout ještě před rokem 31 př. n. l. a Octavianovým vítězstvím v občanské válce nad Antoniem, protože jinak by Ventidiovi jako prominentnímu stoupenci Antonia nebyl udělen veřejný pohřeb. Jedná se však pouze o spekulaci, i když poměrně pravděpodobnou.



Použitá literatura:

Bühler, D.: Macht und Treue. Publius Ventidius: Eine römische Karriere zwischen Republik und Monarchie, München, 2009.

Bürcklein, A.: Quellen und Chronologie der römisch-parthischen Feldzüge in den Jahren 713-718 d. St., Berlin, 1879.

Craven, L.: Antony's Oriental Policy until the Defeat of the Parthian Expedition, Columbia, 1920.

Debevoise, N. C.: A Political History of Parthia, Chicago, 1938.

Dobiáš, J.: Dějiny římské provincie syrské, Praha, 1924.

Farrokh, K.: Shadows in the Desert: Ancient Persia at War, Oxford/New York, 2007.

Gundel, H. G.: Ventidius 5, RE VIII A 1, 1955 cols. 795–816.

Günther, A.: Beiträge zur Geschichte der Kriege zwischen Römern und Parthern, Berlin, 1922.

Rawlinson, G.: Parthia, London, 1903.

Rawlinson, G.: The Sixth Great Oriental Monarchy. Geography, History, and Antiquities of Parthia, London, 1873.

Schmidt, O, E.: P. Ventidius Bassus, Philologus 51, 1892, s. 198–211.

Schneiderwirth, J. H.: Die Parther oder das neupersische Reich unter den Arsaciden nach griechisch-römischen Quellen, Heiligenstadt, 1874.

Seaver, J. E.: Publius Ventidius. Neglected Roman Military Hero, CJ 47/7, 1952, s. 275–280, 300.

Sheldon, R. M.: Rome's Wars in Parthia: Blood in the Sand, London/Portland, 2010.

Strugnell, E.: Ventidius' Parthian War: Rome's Forgotten Eastern Triumph, ActAntHung 46/3, 2006, s. 239-252.

Syme, R. R.: Sabinus the Muleteer, Latomus 17, 1958, s. 73-80.

Tarn, W. W.: Antony's Legions, CQ 26/2, 1932, s. 75-81.

Wilcox, P.: Rome's Enemies 3: Parthians and Sassanid Persians, Oxford, 2001.

Wylie, G.: P. Ventidius – From novus homo to „military hero“, Acta Classica 36, 1993, s. 129–141.




Vystaveno 29. 8. 2016