Bitva u Karrh a parthští lučištníci – poznámky

Zpět na hlavní článek


1. Rawlinson, G.: The Sixth Great Oriental Monarchy. Geography, History, and Antiquities of Parthia, London, 1873, s. 133–149; Debevoise, N. C.: A Political History of Parthia, Chicago, 1938, s. 70–78; Keaveney, A.: Roman Treaties with Parthia circa 95 – circa 64 B.C., AJPh 102/2, 1981, s. 195–212; týž: The King and the War-Lords: Romano Parthian Relations Circa 64–53 B.C., AJPh 103/4, 1982, s. 412–428; Sampson, G. C.: The Defeat of Rome: Crassus, Carrhae and the Invasion of the East, Barnsley, 2008, s. 83–93; Sheldon, R. M.: Rome's Wars in Parthia: Blood in the Sand, London/Portland, 2010, s. 13–28.


2. Plut. Crassus 16.


3. Rawson, E.: Crassorum Funera, Latomus 41, 1982, s. 540–549 a Weggen, K.: Der lange Schatten von Carrhae. Studien zu M. Licinius Crassus, Hamburg, 2011, s. 49–55 se domnívájí, že významnou roli hrál v Crassových motivech a plánech i jeho syn Publius. Je však nepravděpodobné, že by byl Publius hlavním Crassovým důvodem pro zorganizování východního tažení a v pramenech pro takovou domněnku chybí přesvědčivější opora.


4. Debevoise, N. C.: c. d., s. 75–78; Černý, J.: Crassus a Parthové (disertace), Praha, 1948, s. 20–34.


5. Sampson, G. C.: c. d., s. 94–97, 106 spekuluje, že Římané přece jen Mithridata v tomto podniku podporovali – i když ne vojensky – což je docela možné. Jestli ho však skutečně podporovali, jak moc ho podporovali a jestli to skutečně dělali s ohledem na vlastní plánovanou invazi do Parthie, z pramenů vyčíst nelze a jakékoliv závěry v těchto ohledech jsou sporné.


6. Černý, J.: c. d., s. 31–34. Názory na dobu Mithridatovy smrti však nejsou jednotné. Někteří ji kladou ještě do roku 55 př. n. l. či dokonce dříve, jiní se domnívají, že Mithridates ve svém vzdoru ještě vytrvával v době Crassova prvního tažení, přičemž někteří pokládají za chybu římského vojevůdce, že se ještě roku 54 př. n. l. vrátil po prvních úspěších do Sýrie, místo aby spěchal na pomoc obleženému Mithridatovi. Nicméně pokud by Mithridates padl právě v průběhu Crassova prvního tažení, vysvětlovalo by to, proč římský vojevůdce nespěchal toho roku dále a raději se vrátil do Sýrie, aby se na další tažení lépe připravil. Viz Debevoise, N. C.: c. d., s. 78; Gutschmid, A. von: Geschichte Irans und seiner Nachbarländer von Alexander dem Grossen bis zum Untergang der Arsaciden, Tübingen, 1888, s. 87; Schneiderwirth, J. H.: Die Parther oder das neupersische Reich unter den Arsaciden nach griechisch-römischen Quellen, Heiligenstadt, 1874, s. 52–53; Rawlinson, G. C.: c. d., 1873, s. 149–150; Regling, K.: Crassus' Partherkrieg, Klio 7, 1907, s. 361; August, B.: Der Partherfeldzug des Crassus und das militärische Problem der römischen Niederlage bei Carrhä (Dissertation), Leipzig, 1925, s. 5–11; Dobiáš, J.: Dějiny římské provincie syrské, Praha, 1924, s. 123 pozn. 13; Tarn, W. W.: Parthia, in: CAH IX, 1932, s. 604; Keaveney, A.: c. d., 1982, s. 412; Sampson, G. C.: c. d., s. 105; Sheldon, R. M.: c. d., s. 31.


7. Regling, K.: c. d., 1907, s. 362–363; Keaveney, A.: c. d., 1982, s. 419–423; Marshall, B. A.: Crassus: A Political Biography, Amsterdam, 1976, s. 150; Plútarchova zpráva (Crassus 16), že jeden z tribunů lidu, C. Ateius Capito, dokonce Crassa formálně proklel, byla zpochybněna – viz. Simpson, A. D.: The Departure of Crassus for Parthia, TAPA 69, 1938, s. 532–541; Weggen, K.: c. d., s. 21–45..


8. Sledování Crassovy cesty i s daty viz Regling, K.: c. d., 1907, s. 363–364.


9. O legálnosti Crassova tažení viz především: Marshall, B. A.: c. d., s. 142–146; Keaveney, A.: c. d., 1982; Weggen, K.: c. d., s. 56–73.


10. První Crassovo tažení roku 54 př. n. l. viz: Regling, K.: c. d., 1907, s. 364–367; Sampson, G. C.: c. d., s. 99–103.


11. Plut. Crassus 17.

12. Cass. Dio XL. 12.


13. Podrobnou diskusi viz Regling, K.: De belli Parthici Crassiani fontibus, Berolini, 1899, s. 34–36, pozn. 72; týž: c. d., 1907, s. 366–367, pozn. 10.


14. Plut. Crassus 18; Florus I. 46; Cass. Dio XL. 16; Festus 17 zřejmě chybně uvádí Ktésifón.


15. Crassus byl neprávem kritizován za to, že nepokračoval v tažení dále až do Seleukeie a Babylónu, nebo že aspoň nepřezimoval na nepřátelském území (Plut. Crassus 17; Cass. Dio XL. 13). Viz Regling, K.: c. d., 1907, s. 368–369; August, B.: c. d., s. 5–11; Marshall, B. A.: c. d., s. 151–153 ; Sampson, G. C.: c. d., s. 101–103.


16. Joseph. B. J. I. 179; A.J. XIV. 105–109; Oros. VI. 13; Zonar. V. 7; Hegesippus I. 20; Mojžíš z Chorene II. 17.


17. Plut. Crassus 17; viz též Cass. Dio XL. 13.


18.   Marshall, B. A.: c. d., s. 152; Sampson, G. C.: c. d., s. 103.


19. Plut. Crassus 17.


20. Plut. Crassus 19. Z pramenů vyplývá, že právě tato bohatá a blízko u sebe ležící města byla cílem Crassova tažení (konkrétně se mluví o Seleukeii Plut. Crassus 18;  Cass. Dio XL. 16, 20; Florus I. 46; Vell. Pater. II. 46; Festus 17 se zřejmě spletl a uvádí blízký Ktésifón). Tomu odpovídá i logická úvaha, že Crassovi šlo především o získání vlivu či připojení k římské říši přiléhajících a bohatých území Mesopotamie s velkým zastoupením přátelského a kulturně příbuzného řeckého obyvatelstva. Případným útokem na vzdálené tradiční jádro parthské říše ležící na jihovýchod od Kaspického moře by získal jen málo.


21. Tomu nasvědčuje i pozdější Plútarchova poznámka o tom, že po napadení Arménie Parthy poslal Artavasdés Crassovi poselství s informací, že právě kvůli bojům s Parthy nemůže Římanům poslat posily (Plut. Crassus 22). Ostatně i Orodes očividně předpokládal, že Arméni budou asistovat Římu v boji, a aby této spolupráci zabránil nebo ji aspoň omezil, sám vpadl s částí vojska do Arménie.

22. V řeckých pramenech se jméno parthského vojevůdce objevuje jako Surénas (řec. Σουρήνας) ve skutečnosti se jedná jen o řeckou formu jeho rodového jména – Sūrēn – příslušníků nejvýznamnější z parthských rodin hned po královských Arsákovcích, ke které náležel. Jeho skutečné jméno tedy bohužel neznáme. Nicméně Plútarchos nám o něm nějaké informace zanechal. Jednalo se o velice významného člověka, bohatstvím i vlivem druhého hned po králi. Jako příslušník zmiňovaného rodu měl dědičné právo posadit novému parthskému králi při korunovaci na hlavu královský diadém. Byl to také vynikající vojevůdce a byl to právě on, kdo potlačil Mithridatovo povstání proti Oródovi, dobyl vzbouřenou Seleukeiu (údajně při tom sám jako první vstoupil na hradby) a znovu dosadil Oróda na trůn. Jeho soukromý doprovod prý tvořilo 1 000 těžkooděných jezdců a ještě více lehkooděných jezdců. Všech vazalů měl údajně na 10 000. Na cestách ho také doprovázelo 1 000 velbloudů, kteří nesli jeho zavazadla, a 200 vozů pro jeho souložnice (z těchto údajů někteří chybně usuzují na počet parthských vojáků u Karrh, viz níže). Vynikal údajně také dokonalostí a krásou tělesnou. V době bitvy u Karrh mu táhlo na třicítku. Viz Plut. Crassus 21. Někteří autoři si všimli některých podobností Surény s postavou Rustama, hrdiny významného perského eposu Kniha králů (Sháhnáme) od básníka Firdausího (940–1020 n. l.), a vyslovili domněnku, že Suréna mohl být aspoň z části předlohou pro postavu Rustama. Viz Bivar, A. D. H.: Gondophares and the Indo-Parthians, in: Curtis, V. S. – Stewart, S. (eds.), The Age of the Parthians, New York, 2007, s. 26–36; viz též Weggen, K.: c. d., s. 279–283. Podobnosti jsou to ovšem velice obecné a ztotožnění Surény s Rustamem je tedy zatím pouhou spekulací.


23. Domněnka G. C. Sampsona (c. d., s. 112, 119), že Oródes se rozhodl Surénu obětovat, je zcela jistě nesprávná. Bylo by minimálně neuvážené v takovéto těžké chvíli jen tak obětovat svého nejlepšího vojevůdce s velkou částí vojska.


24. Plut. Crassus 19; Cass. Dio XL. 17; Florus I. 46; Festus 17.


25. Florus I. 46.


26. Appian. B.C. II. 18.


27. Plut. Crassus 20.


28. Dochovala se nám dvě rozsáhlá líčení bitvy (PlútarchovoCassiovo Dionovo) a několik kratších zmínek o bitvě. Plútarchova zpráva je nejen nejdelší a nejpodrobnější, ale také nejspolehlivější. Plútarchos měl velmi pravděpodobně k dispozici velice kvalitní pramen, sepsaný nejspíše vzdělaným současníkem Crassovým, dobře obeznámeným s popisovanými událostmi a východními reáliemi vůbec. Ačkoliv badatelé předložili několik návrhů, kdo by mohl být tímto Plútarchovým pramenem, žádný z nich není zcela přesvědčivý. Podrobný rozbor pramenů k bitvě u Karrh viz Regling, K.: c. d., 1899. Viz též Sampson, G.: c. d., s. 186–193.


29. Regling, K.: c. d., 1899, s. 19; týž: c. d., 1907, s. 372–373.


30. Plut. Crassus 31; Appian. B.C. II.18, 49. Dezerce spojenců: viz níže.


31. Plut. Crassus 17.


32. Tamtéž.


33. Viz též Tarn, W. W.: c. d., s. 608; Smith, F.: c. d., s. 241–242, 250–251, ačkoliv jeho dedukce na základě počtů kohort v rámci rozestavení šiku nejsou příliš přesvědčivé; Sampson, G. C.: c. d., s. 108 a také 114, kde však autor dvěma různými způsoby dochází ke dvěma různým závěrům ohledně počtu vojáků v bitvě u Karrh! Brunt, P. A.: Italian Manpower, 225 B.C. – A.D. 14, Oxford, 1971, s. 462–463 se domnívá, že těchto 7 000 mužů bylo odvelených z jednotlivých legií, bitvy se tedy neúčastnilo, a pak tvořilo většinu z oněch 10 000 zachráněných vojáků.

34. Plut. Crassus 17, 25. Co se ostatních jezdců týče, nemáme žádné informace. Sampson, G. C.: c. d., s. 115 se domnívá, že všichni ostatní jezdci byli místní odvedenci, naproti tomu Regling, K.: c. d., 1907, s. 373 soudí, že jen 1 900 z nich byli rekruti ze Sýrie případně okolí a zbytek byl tvořen italskými vojáky.


35. Plut. Crassus 25.


36. Sampson, G. C.: c. d., s. 96.


37. Tamtéž, s. 116–117.


38. Viz Regling, K.: c. d., 1907, s. 376, kde přesvědčivě vyvrací názory řady jiných badatelů, podle kterých se Crassus vydal na východ či jihovýchod hned po překročení Eufratu.


39. Jméno Abgaros (přesněji ve zkomolené formě Augaros) nalézáme u Cassia Diona. Plútarchos tohoto zrádce nazývá Ariamnés, Florus a Festus zase Mazzarus či Mazzares. Na první pohled rozporuplné zprávy však lze spojit do smysluplného celku. Ariamnés bylo pravděpodobně Abgarovo cognomen, Mazzarus pak zřejmě polatinštěná forma arabské podoby rodového jména – viz Regling, K.: c. d., 1899, s. 31–34.


40. Plut. Crassus 21; Cass. Dio XL. 20; Florus I. 46; Festus 17.


41. Pro různé názory na důvody pro pochod na východ a Abgarovu roli viz Regling, K.: c. d., 1907, s.  378–379; Smith, F.: c. d., s. 245–247; Rawlinson, G.: c. d., 1873, s. 163–164; August, B.: c. d., s. 13–22; Tarn, W. W.: c. d., s. 608; Černý, J.: c. d., s. 69–73; Бокщанин, Г.А.: Битва при Каррах, Вестник древней истории 1949/4, s. 46 pozn. 6; Marshall, B. A.: c. d., s. 154–157; Sampson, G. C.: c. d., s. 109–110; Sheldon, R. M.: c. d., s. 35.


42. Plut. Crassus 22; Florus I. 46; viz též Regling, K.: c. d., 1907, s. 379–380; týž: Zur historischen Geographie des mesopotamischen Parallelogramms, Klio 1, 1901, s. 468–469; Günther, A.: Beiträge zur Geschichte der Kriege zwischen Römern und Parthern, Berlin, 1922, s. 7–8 (především pozn. 2 na str. 7).


43. Marshall, B. A.: c. d., s. 155; Tarn, W. W.: c. d., s. 608; Rawlinson, G.: c. d., 1873, s. 156; Viz též Günther, A.: c. d., s. 12–13.


44. Nevíme kdy přesně. Z Plútarchova líčení vyplývá, že to bylo až při pochodu pouští, nicméně pokud by k setkání ve skutečnosti došlo ještě před odbočením od Eufratu, mohlo by to být jedno z vysvětlení pro změnu původního plánu a pochod směrem na východ.


45. A. Günther: c. d., s. 23 pozn. 2 však v tomto bodě Plútarchovi věří a z této poznámky usuzuje, že pochod římského vojska od Eufratu k Belichu vedl po jižním úbočí pohoří Masius.


46. Plut. Crassus 22.


47. Plut. Crassus 22. Cassius Dio XL. 21 tvrdí, že Abgaros vytrval s Crassem až do okamžiku bitvy, kdy se náhle zákeřně obrátil proti Římanům a vpadl jim do zad, to je však nepravděpodobné, spolehlivější je Plútarchova zpráva (viz též níže).


48. Groebe, P.: Der Schlachttag von Karrhae, Hermes 42, 1907, s. 315–322.


49. Plut. Crassus 23.


50. Plut. Crassus 23. Názory na konkrétní podobu této formace se liší. K. Regling: c. d., 1907, s. 381 po konzultaci s P. Groebem soudí, že čelo a záď formace tvořily linie každá o 25 kohortách, strany tvořilo vždy 10 kohort. Schéma tohoto rozestavení přímo od Groebeho lze najít v Drumann, W. – Groebe, P.: Geschichte Roms 4. band, Leipzig, 1908, s. 116 (viz též níže v této poznámkce) . Smith, F.: c. d., s. 248–250 předpokládá čtvercovou formaci, domnívá se však, že ve chvíli, kdy došlo ke kontaktu s Parthy a útoku Publia Crassa, čtverec stále ještě nebyl zcela vytvořen. Tarn, W. W.: c. d., s. 609 přebírá Smithovu domněnku, ovšem přiznává, že jistotu nemáme. Lammert, F.: Die römische Taktik zu Beginn der Kaiserzeit und die Geschichtsschreibung, Philologus, Supplementband XXII, Heft II, Leipzig, 1931, s. 12–18 po pečlivém prostudování antických taktických příruček dospěl k závěru, že šik mohl být ve skutečnosti tvořen dvěma hlubokými pochodovými kolonami, které se kdykoliv mohly rychle natočit směrem do stran tak, aby vytvořily čtverhranný šik se dvěma čely (ἀμφίστομον πλινθίον). Trén apod. by se v takovém případě pohyboval mezi těmito dvěma kolonami. Taková formace byla hluboká, mohla tvořit dvě čela a mohla kdykoliv rychle přejít do klasického bojového šiku. S jeho názorem souhlasí Derouaux. W.: L'ordre de marche de Crassus le jour de la bataille de Carrhes, LEC 11, 1942, s. 157–164 a Černý, J.: c. d., s. 78 a tento model zmiňuje i Marshall, B. A.: c. d., s. 157, pozn. 87 (který zde přebírá názor W. Derouauxe).  Možná, a poslednímu názoru velice blízká, by mohla být i interpretace, že Crassus zvolil nějakou variantu římské obranné pochodové formace, jak ji popisuje ve svém díle Polybios (VI. 40; viz též Caes. B.G. IV. 14; Tac. Ann. XIII. 40), tzn. tři sevřené paralelně pochodující kolony. Tento šik by měl v podstatě stejné výhody, jako Lammertův, tzn. hluboká formace, která mohla mít dvě čela a mohla rychle přejít do klasického bojového trojřadého šiku. Poslední dvě možnosti se zdají nejpravděpodobnější, všechny tyto domněnky jsou ovšem spekulativní. Celá pasáž je nejednoznačná, a spolehlivého závěru v této věci tedy dosáhnout nelze.

Crassův šik podle Groebeho Crassův šik podle Groebeho.
Převzato z Drumann, W. – Groebe, P.: Geschichte Roms 4. band, Leipzig, 1908.


Crassův šik podle Lammerta Crassův šik podle Lammerta
Převzato z Lammert, F.: Die römische Taktik zu Beginn der Kaiserzeit und die Geschichtsschreibung, Philologus, Supplementband XXII, Heft II, Leipzig, 1931.


Návrh Crassova šiku ve třech pochodových kolonách
Návrh Crassova šiku ve třech pochodových kolonách
Černé obdélníky představují legionářské kohorty, černobílé obdélníky představují jezdectvo, trén a lehkooděnci se pohybují mezi kolonami.



51. Černý, J.: c. d., s. 74–78.


52. Plut. Crassus 23. Jižní směr: Regling, K.: c. d., 1907, s. 381, 384. Někteří badatelé se domnívají, že římské vojsko říčku Balissos překročilo: Mommsen, T.: Römische Geschichte III, Berlin, 1889, s. 344; Schneiderwirth, J. H.: c. d., s. 58; August, B.: c. d., s. 34–38; Бокщанин, Г.А.: c. d., s. 47; Tucci, J. M.: The Battle of Carrhae: the effects of a military disaster on the Roman Empire (MA thesis), University of Missouri-Columbia, 1992, s. 35; zdá se, že Sampson, G.: c. d., s. 113, 124 smýšlí stejně. Prameny však nic takového netvrdí ani nenaznačují.


53. Regling, K.: c. d., 1907, s. 382.


54. Plut. Crassus 23; Cass. Dio XL. 21.


55. Plut. Crassus 23–24.


56. Sampson, G. C.: c. d., s. 118–119; Bivar, A. H. D.: The Political History of Iran under the Arsacids, in: The Cambridge History of Iran 3/1, New York, 1983, s. 52; Никоноров, В. П.: К вопросу о парфянской тактике (на примере битвы при Каррах), in: Военное дело и средневековая археология Центральной Азии, Kemerovo, 1995, s. 54; Shapur Shahbazi, A.: Carrhae, Encyclopaedia Iranica Online, 15. 12. 1990, www.iranicaonline.org; Tarn, W. W.: c. d., s. 607–608 uvádí 10 000 lehkých a 1 000 těžkých jezdců, totéž Tucci, J. M.: c. d., s. 35 a Farrokh, K.: Shadows in the Desert: Ancient Persia at War, Oxford/New York, 2007, s. 136.


57. Plut. Crassus 21.


58. Toho si již dříve všimli Tarn, W. W.: c. d., s. 608 a Никоноров, В. П.: c. d., s. 54. Sillakés byl sice s několika málo vojáky předchozího roku Crassem poražen, nicméně nikde není zmínka, že by bylo zcela zničeno celé jeho vojsko, a nevíme ani, jestli se tehdy této šarvátky účastnili všichni vojáci, které mohl mít k dispozici, ani kolik jich bylo.


59. Plútarchos (Crassus 23) píše, že zvědové hlásili Crassovi, že parthské vojsko je „velmi početné“ (πλήθει πολλῷ καὶ θάρσει τοὺς ἄνδρας). Velleius Paterculus (II. 46) udává, že Římané byli obklíčení „obrovskými zástupy jezdců“ (immanibus copiis equitum). Je ovšem těžké říci, do jaké míry se jedná o reálné zhodnocení síly parthského vojska a do jaké míry jen o dramatické literární obraty.


60. I když pasáž v Plut. Lucullus 28 o médských těžkooděných jezdcích by mohla naznačovat, že v této době záložní zbraně neměli.


61. O parthském vojenství viz: Rawlinson, G.: c. d., 1873, s. 402–411; Wilcox, P.: Rome's Enemies 3, Parthians and Sassanid Persians, Oxford, 2001; Farrokh, K.: c. d., s. 131–135; Goldsworthy, A. K.: The Roman Army at War 100 BC-AD 200, Oxford, 1998, s. 60–68; Mielczarek, M.: Die parthische Panzerreiterei bei Carrhae. Aus den Studien über Plutarchus, Crassus XXIV-XXVII, Fasciculi Archaeologiae Historicae 4, 1988, s. 31–38; týž: Cataphracti and Clibanarii: Studies on the Heavy Armoured Cavalry of the Ancient World, Łódź, 1993, s. 51–64; Никоноров, В. П.: c. d.; Olbrycht, M. J.: Parthia and Nomads of Central Asia. Elements of Steppe Origin in the Social and Military Developments of Arsacid Iran, in: Schneider, I. (ed.), Mitteilungen des SFB „Differenz und Integration“ 5: Militär und Staatlichkeit, Halle/Saale, 2003, s. 69–109; Shapur Shahbazi, A.: Army i. Pre-Islamic Iran, Encyclopaedia Iranica Online, www.iranicaonline.org.


62. Skutečnost, že celé parthské vojsko čelící Crassovi bylo jízdní, mohla být možná částečně zapříčiněna i tím, že Oródes potřeboval co nejvíce pěšáků pro svůj útok na hornatou Arménii, kde bylo využití jezdectva velice omezené, a proto si sám ponechal co nejvíce pěchoty a Surénovi svěřil spíše jízdu. Viz Rawlinson, G.: c. d., 1873, s. 159–160.


63. Iust. XLI. 3.


64. Bivar, A. H. D.: c. d., 2007, s. 29; Weggen, K.: c. d., s. 281, 283–285; Wilcox, P.: c. d., s. 18.


65. Plut. Crassus 24. Plútarchos píše, že Parthové obklopili římský čtverec ze všech stran, nicméně na jiném místě (Crassus 25) uvádí, že Publius Crassus dostal později rozkaz k útoku ve chvíli, kdy hrozilo, že jeho křídlo bude obklíčeno – římské vojsko tedy v této chvíli údajně nebylo obklíčeno a tvrzení si protiřečí. Vzhledem k tomu, že parthské vojsko bylo zřejmě podstatně menší než to římské, je nepravděpodobné, že by Parthové mohli rychle a snadno obklopit Římany ze všech stran. Regling, K.: c. d., 1907, s. 383 a Tarn, W. W.: c. d., s. 609 a Brizzi, G.: Il guerriero, l'oplita, il legionario: gli eserciti nel mondo classico, Bologna, 2002, s. 158 tvrdí, že levé křídlo římské formace bylo opřeno o řeku, což zabraňovalo možnosti obchvatu z této strany, nicméně nikde v pramenech o tom zmínka není, přičemž o tak důležité věci by se historikové pravděpodobně zmínili. Řeka nejspíše nebyla příliš daleko, ale římský šik o ni zřejmě opřen nebyl, čemuž nasvědčují i zmínky o obklíčení.


66. Plut. Crassus 24.


67. Coulston, J. C. N.: Roman Archery Equipment, in: Bishop, M. C. (ed.), The Production and Distribution of Roman Military Equipment. Proceedings of the Second Roman Military Equipment Research Seminar, BAR International Series 275, Oxford, 1985, s. 292. O některých starověkých uměleckých znázorněních tohoto způsobu boje pojednal Rostovtzeff, M.: The Parthian Shot, AJA 47/2, 1943, s. 174–187.


68. Plut. Crassus 24; Cass. Dio XL. 22.


69. Plut. Crassus 25. Bivar, A. H. D.: c. d., 1983 s. 52; Shapur Shahbazi, A.: Carrhae; Tarn, W. W.: c. d., s. 607 a Sampson, G. C.: c. d., s. 120, 121 nesprávně tvrdí, že velbloudů bylo 1 000. Přesný počet velbloudů v bitvě nesoucích šípy však ve skutečnosti neznáme, Plútarchos uvádí jen „mnoho velbloudů“ (πολλαὶ κάμηλοι). Počet 1 000 velbloudů je uveden dříve jako součást obvyklého Surénova cestovního doprovodu (Plut. Crassus 21), která nese jeho osobní zavazadla. I zde však, stejně jako s dalšími informacemi o Surénově obvyklém doprovodu, nelze jen tak snadno vztahovat tyto údaje přímo na samotnou bitvu.


70. Plut. Crassus 25. Cassius Dio (XL. 21) tvrdí, že útok Publia Crassa se odehrál hned na začátku bitvy, avšak jak už jsme psali dříve, jeho zpráva je méně spolehlivá než Plútarchova, a proto se kloníme spíše k Plútarchově verzi vyprávění. Jihozápadní směr viz Regling, K.: c. d., 1907, s. 384. Brizzi, G.: Note sulla battaglia di Carre, in: Studi militari romani, Bologna, 1983, s. 20–22 a týž: c. d., 2002, s. 158–159 se domnívá, že Publius Crassus měl za úkol zatlačit Parthy dále od hlavního šiku, aby tento mohl změnit formaci a vytvořit testudo, schopné lépe odolávat parthským šípům. Je to však domněnka velice nepravděpodobná. Naše prameny se o formaci testudo nikde nezmiňují. Navíc po vytvoření této silně sevřené štítové želvy by jen stěží bylo možné přijmout oddíly mladého Crassa zpět do šiku a poskytnout jim tak stejnou ochranu.


71. Plut. Crassus 26.


72. Plut. Crassus 25.


73. Tamtéž.


74. Plut. Crassus 26.


75. Plut. Crassus 26–27.


76. Cass. Dio XL. 23.


77. Jak naznačuje Sampson, G. C.: c. d., s. 136 a také 122–123.

78. Od Plútarcha (Crassus 31) víme, že při římském ústupu do Sýrie naháněli Arabové roztroušené hloučky Římanů, přičemž předtím mluvil o Abgarovi (Ariamnovi) jako o arabském náčelníkovi (Crassus 21).


79. Plut. Crassus 27.


80. Plut. Crassus 27, 29; Cass. Dio XL. 24.


81. Plut. Crassus 27.


82. Tamtéž.


83. Plut. Crassus 28; Cass. Dio XL. 25.


84. Plut. Crassus 28; Oros. VI. 13.


85. Plut. Crassus 28–29; nedostatky Parthů v obléhacích technikách: Iust. XLI. 2; Tac. Ann.XII. 45, XV. 4; Cass. Dio XL. 29; Lucan. Phars.VIII. 377–378.


86. Podle K. Reglinga: c. d., 1907, s. 388–389 trval pobyt Římanů v Karrhách 2–5 dní, viz též Groebe, P.: c. d.


87. Cass. Dio XL. 25.


88. Regling, K.: c. d., 1907, s. 388. Pro noční pochod se však v tomto případě jednalo o velmi obtížný terén s mnoha překážkami, viz Günther, A.: c. d., s. 35 pozn. 1.

89. Cass. Dio XL. 25.


90. Plut. Crassus 29; Nicol. Damasc. frg. 88 (v Müller: FGH III, 148).


91. Plut. Crassus 29; Cass. Dio XL. 25.


92. Plut. Crassus 29.


93. Cass. Dio XL. 26; Plut. Crassus 30–31; Polyaen. VII. 41; Oros. VI. 13; Florus I. 46; Festus 17; Liv. Periochae 106; Strabo XVI. 1. 23. Keaveney, A.: c. d., 1982, s. 425–426 se domnívá, že se ze strany Parthů skutečně nemuselo jednat o lest, jak tvrdí některé naše prameny, a že nabídka na smír mohla být myšlena upřímně a vážně.


94. Plut. Crassus 31; Polyaen. VII. 41. Florus I. 46; Cass. Dio XL. 27; Festus 17; Strabo XVI.  23. Servilius Verg. Aen. VII. 606 dokonce tvrdí, že Crassus byl zajat živý a zabit nalitím roztaveného zlata do hrdla, ovšem to je určitě chybná zpráva, podobně jako tvrzení Zósimovo (III. 32), že Crassus byl zajat živý.


95. Plut. Crassus 31. Cassius Dio XL. 27 ovšem tvrdí, že většina těchto vojáků se zachránila.


96. Scény použití hlavy v divadelní hře a lití tekutého zlata do úst však budou nejspíše smyšlené. Podrobněji viz Weggen, K.: c. d., s. 82–94.


97. Plut. Crassus 32.


98. Horac. Carm.III. 5. 5; Florus II. 20; Vell. Pater. II. 82; Sampson, G. C.: c. d., s. 182–185.


99. Plut. Crassus 33.


100. Tvrzení G. C. Sampsona, c. d., s. 135, že v té době byla měl Crassus již jen zhruba polovinu svých vojáků je zcela jistě nesprávné. Vzhledem k tomu, že 10 000 vojáků se zachránilo, 10 000 jich bylo zajato a v celé bitvě zahynulo 20 000 vojáků, znamenalo by to, že se všechny římské ztráty odehrály v bitvě a že při následném ústupu do Karrh a Sýrie již žádní římští vojáci zabiti nebyli. To však zcela odporuje našim pramenům. Jak bude ukázáno níže, ve skutečnosti vznikla velká část římských ztrát právě při ústupu zpět na římská území. Také je třeba si uvědomit, že do zajetí padali římští vojáci právě při ústupu. Ze zpráv historiků víme, že při samotném průběhu bitvy bylo zajato jen asi 500 mužů při výpadu Publia Crassa (Plut. Crassus 25). V předchozím i dalším průběhu bitvy nebylo při ostřelování a případných nájezdech těžké jízdy příliš prostoru na braní zajatců. Kromě zmíněných 500 mužů tedy museli být v podstatě téměř všichni ostatní z udávaných 10 000 zajatců chyceni právě při nešťastném ústupu po bitvě. Ostatně i Sampson sám si je dobře vědom toho, jak významnou roli sehrály právě ústupy z bojiště na zvýraznění římské katastrofy (viz s. 138, 145, 147).


101. Jak již bylo uvedeno výše, téměř všichni z 10 000 zajatců byli pochytáni právě při ústupu (viz pozn. 100). Z pramenů také víme, že při těchto pochodech do Karrh a pak dále k římským územím bylo Parthy zabito zřejmě přes 8 800 mužů (viz podrobná analýza níže). To znamená, že z celkového počtu asi 30 000 pobitých a zajatých Římanů jich pravděpodobně bylo přes 18 000 zabito nebo chyceno až po skončení samotné bitvy.


102. Cass. Dio XL. 17–19; Plut. Crassus 19, 23; Florus I. 46; Obseq. 64; Vell. Pater. II. 46. 2; Appian. B.C. II. 18; Eutrop. VI. 18; Serv. Verg. Aen. VII. 606; Seneca Quaest. nat. V. 18. 10; Val. Max. I. 6. 11.


103. Podcenění a pohrdání nepřítelem vyzdvihuje především Černý, J.: c. d., s. 50–55, 58–63, 104.


104. O výhodách a užitečnosti krátkodobých táborů: Caes. B.C. I.82; Veg. I.21; Onas. 8; Polyb. VI. 42..


105. Cass. Dio XXXVI. 49; Plut. Lucullus 26–28.


106. Plut. Crassus 18.


107. Především Sheldon, R. M.: c. d., s. 29–49.


108. Austin, N. J. E. – Rankov, N. B.: Exploratio: Military and Political Intelligence in the Roman World from the Second Punic War to the Battle of Adrianople, New York/London, 1995, s. 21–25, 81–83, 89–91, 95–107.


109. Plut. Crassus 25.


110. Všichni tři zmínění náčelníci Crassa nakonec dle našich pramenů tak či onak zradili. Je jistě chybou vojevůdce, že se opírá o nespolehlivé spojence. Na druhou stranu třeba Abgaros byl předtím prověřeným a spolehlivým přítelem Pompeiovým a Crassus tedy zřejmě neměl důvod pochybovat o jeho loajalitě.


111. Cicero například v jednom z dopisů z roku 51 z doby svého správcovství Kilikie a doby parthského vpádu na římská východní území píše, že informace o parthském vojsku získal od Antiocha z Kommageny (Cic. ad fam. XV. 3). Podrobněji o zprávách, které Cicero dostával před a v průběhu parthské invaze od spojeneckých panovníků viz Austin, N. J. E. – Rankov, N. B.: c. d., s. 102–107; Sheldon, R. M.: c. d., s. 50–55.



112. Parthskou pěchotu zmiňuje Cass. Dio XL. 15 a  Chron. Arb. 3. Voják pěchoty je vyobrazen na parthském reliéfu z hradu Zahak. Pěší oddíly také mohli Parthům dodávat jejich spojenci.

113. Brizzi, G.: c. d., 2002, s. 163–164.


114. Tak také Sheldon, R. M.: c. d., s. 42 a Brizzi, G.: c. d., 1983, s. 23.


115. Sampson, G.: c. d., s. 148–151; Timpe, D.: Die Bedeutung der Schlacht von Carrhae, Museum Helveticum 19, 1962, s. 108–111; Dobiáš, J.: c. d., s. 132–133.


116. O parthském vpádu do Sýrie viz: Dobiáš, J.: c. d., s. 134–147; Debevoise, N. C.: c. d., s. 96–104; Sampson, G.: c. d., s. 154–165; Sheldon, R. M.: c. d., s. 50–56.


117. Konkrétní výňatky s Ciceronových dopisů s komentářem k situaci nabízí Sampson, G.: c. d., s. 161–165.


118. Malitz, J.: Caesars Partherkrieg, Historia 33, 1984, s. 21–59.


119. Podrobně o bezprostředních římských reakcích na porážku u Karrh viz Timpe, D.: c. d. a Weggen, K.: c. d., s. 94–110. Získáním římských standard od Parthů se Augustus chlubí ve svých Res gestae 29. Motiv navracení standard se objevuje i na slavné zbroji sochy Augusta z Prima Porty. Byly také raženy mince s legendou "signis receptis" (standarty získány zpět). O propagandě básníků doby Augustovy: Merriam, C. U.: Either With Us Or Against Us: The Parthians in Augustan Ideology, Scholia 13, 2004, s. 56–70. O diplomatických jednáních Augusta s Parthy viz Campbel, J. B.: War and diplomacy: Rome and Parthia, 31 BC-AD 235, in: Rich, J. – Shipley, G.: War and Society in the Roman World, London/New York, 2002, s. 220–229; Marek, V.: Parthové a Řím v době Augustově, Acta FF ZČU 1, 2009, 127–144.


120. Rozbor zmínek o Crassovi a potažmo bitvě u Karrh v antických pramenech viz Weggen, K.: c. d., s. 119–263.


121. Plut. Crassus 24: καὶ παρεῖχον ἀκοσμίας ἀρχὴν καὶ δέους ὁρῶσι τὴν ῥύμην τῶν ὀιστῶν καὶ τὸν τόνον, ὅπλα τε ῥηγνύντων καὶ διὰ παντὸς φερομένων ὁμοίως ἀντιτύπου καὶ μαλακοῦ στεγάσματος. Viz též Plut. Crassus 21.


122. Cass. Dio XL. 22: ...ἔς τε γὰρ τοὺς ὀφθαλμούς σφων ἐσπετόμενα, καὶ πρὸς τὰς χεῖρας, τό τε ἄλλο σῶμα πᾶν, καὶ διὰ τῶν ὅπλων χωροῦντα· τήν τε προφυλακὴν αὐτῶν ἀφῃρεῖτο, καὶ γυμνοῦσθαί σφας πρὸς τὸ ἀεὶ τιτρῶσκον ἠνάγκαζεν...


123. Rawlinson, G.: c. d., 1873, s. 165; Schneiderwirth, J. H.: c. d., s. 61; Debevois, N. C.: c. d., s. 86; Medinger, P.: L'arc turquois et les archers parthes à la bataille de Carrhes, Revue Archéologique 6/2, 1933, s. 227–234; Bivar, A. D. H.: c. d., 1983, s. 152; Shapur Shahbazi, A.: Carrhae; Tucci, J. M.: c. d., s. 21, 36; Marshall, B. A.: c. d., s. 158; Černý, J.: c. d., s. 86; Wilcox, P.: c. d., s.  20; Farrokh, K.: c. d., s. 133, 138; Sheldon, R. M.: c. d., s. 34, 36; Brizzi, G.: c. d., 2002, s. 162 a částečně také týž: c. d., 1983, s. 17.


124. Sampson, G. C.: c. d., s. 119–120. Ovšem je velice nepravděpodobné, že by se Surénas na poslední chvíli pouštěl do nějakého experimentovaní s konstrukcí luků a šípů a do následného hromadného přezbrojování parthského vojska. Navíc je podivné, že by takto účinné střely byly použity jen v jediné bitvě a v budoucnu již nikoliv (viz pozn. 138 a 139).


125. Bergman, C. A. – McEwen, E. – Miller, R.: Experimental archery: Projectile velocities and comparison of bow performances, Antiquity 62, 1988, s. 658–670.


126. Brown, F. E.: A recently discovered composite bow, Seminarium Kondakovianum 9, 1937, s. 1–10.


127. Coulston, J. C. N.: c. d., 1985, s. 242; Junkelmann, M.: Die Reiter Roms III: Zubehör, Reitweise, Bewaffnung, Mainz, 1996, s. 163.


128. Plut. Crassus 25.


129. Junkelmann, M.: c. d., s. 171.


130. Podle P. Medingera: c. d., s. 232 údajně prostřelil podobný typ luku 3 mm tlustý bronzový plát na vzdálenost 30–40 metrů, nicméně žádné podrobnosti o tomto pokusu ani o použitém luku a šípech nejsou známy.


131. Metz, K. S. – Gabriel, R. A.: c. d., s. 66–74; Junkelmann, M.: c. d., s. 171–173; Goldsworthy, A. K.: c. d., s. 185–190. V podobném duchu vyznívá disertace P. H. Blytha zaměřená na řecko-perské války: Blyth, P. H.: The Effectiveness of Greek Armour Against Arrows in the Persian War (490 – 479 B. C.): An Interdisciplinary Enquiry (dissertation), University of Reading, 1977.


132. Howard, D.: Mail: Unchained, URL: http://www.myarmoury.com/feature_mail.html (6. 8. 2011) – viz část Weapons vs. Mail.


133. Odhady efektivních i maximálních dosahů luků se velmi liší, viz McLeod, W.: The Range of the Ancient Bow, Phoenix 19/1, 1965, s. 1–14; týž: The Range of the Ancient Bow: Addenda, Phoenix 26/1, 1972, s. 78–82; Goldsworthy, A. K.: c. d., 1998, s. 184; Metz, K. S. – Gabriel, R. A.: c. d., s. 70; Coulston, J. C. N.: c. d., 1985, s. 290–291. Důvodů je pro to řada. Svou roli hraje přesný typ a výroba luku, typy a výroba šípů, zručnost lučištníků apod.

134. Plut. Crassus 26.


135. Cass. Dio XL. 23: Τό τε καῦμα καὶ τὸ δίψος, (μεσοῦντός τε γὰρ τοῦ θέρους καὶ ἐν μεσημβρίᾳ ταῦτ' ἐγίγνετο) καὶ ὁ κονιορτός (ὅπως γὰρ ὅτι πλεῖστος αἴροιτο, πάντες σφᾶς οἱ βάρβαροι περιίππευον) δεινῶς τοὺς λοιποὺς συνῄρει, καὶ συχνοὶ καὶ ὑπὸ τούτων ἄτρωτοι ἔπεσον.


136. Mommsen, T.: c. d., s. 345 a Günther, A.: c. d., s. 29 tvrdí, že přibližně kolem poledne dorazilo teprve římské vojsko k Balissu. Sampson, G.: c. d., s. 124 se domnívá, že k řece se Římané dostali teprve odpoledne. Zdůvodnění však žádný z nich neuvádí.


137. Cass. Dio XL. 24; Plut. Crassus 27.


138. Plut. Crassus 31; Appian. B.C. II. 18, 49.


139. Plut. Crassus 28.


140. Plut. Crassus 29; Cass. Dio XL. 27.


141. PlútarchosCassius Dio píšou o tom jak Parthové dostihovali a pobíjeli nebo brali do zajetí roztroušené hloučky Římanů na pochodu do Karrh a pak z Karrh do Arménie/Sýrie: Plut. Crassus 28; Cass. Dio XL. 25.


142. Plut. Crassus 25.


143. Plut. Crassus 28.


144. Metz, K. S. – Gabriel, R. A.: c. d., s. 81–91.


145. Během parthských válek Marka Antonia bylo při jedné z těžkých bitev, ve které Parthové opět využívali svých střeleckých kvalit a také dokázali z velké části Římany obklíčit (tzn. že bitva měla v základních ohledech podobné parametry jako ta u Karrh), nakonec zabito asi 3 000 vojáků a 5 000 jich bylo zraněno, viz Plut. Antonius 42–43. Pokud bychom stejný poměr použili na bitvu u Karrh, dopočítali bychom se 2 400 mrtvých. To znamená, že mrtvých a vážněji zraněných vojáků by bylo celkem 6 400. K podobnému závěru ohledně ztrát v hlavní bitvě u Karrh dospěl i A. Günther, c. d., s. 36 pozn. 3 – uvádí 6–7 000 zabitých a zraněných vojáků (2–3 000 zabitých a 4 000 zraněných, kteří byli pobiti Parthy z rána druhého dne).


146. Cass. Dio XL. 25.


147. Metz, K. S. – Gabriel, R. A.: c. d., s. 96–99.


148. Viz výše.


149. Bohužel žádný pramen nám nezachoval přesný údaj o tom, kolik šípů u sebe obvykle parthští lučištníci nosili. Víme však, že sassánovští lučištníci mívali v toulcích 30 šípů (Bivar, A. D. H.: Cavalry Equipment and Tactics on the Euphrates Frontier, DOP 26, 1972, s. 276), Maurikiův Strategikon (XII B 5. 1–3) uvádí, že Římané měli nosit 30–40 šípů, Farrokh, K.: c. d., s. 133 odhaduje 30 šípů, Cernenko, E. V. a Gorelik, M. V.: The Scythians, 700–300 BC, London, 1991, s. 12 odhadují, že Skythové s sebou do boje mohli nosit jakýkoliv počet mezi 30 a 150 šípy. Odkaz na Skythy není nikterak náhodný, podle Iustina XLI. 2 byla výzbroj Parthů a Skythů v mnoha ohledech stejná/podobná, viz též Plut. Crassus 24 o skythských účesech Surénových vojáků. O nomádské (skythské) povaze parthského vojenství viz Olbrycht, M. J.: c. d., 2003. Také je třeba pamatovat na to, že značnou část parthského vojska u Karrh snad mohli tvořit Sákové.


150. Viz níže pozn. 151.


151. Farrokh, K.: c. d., s. 133. Farrokh počítá s tím, že zkušený lučištník je schopen vystřelit 8–10 šípů za minutu. Ve výpočtu ovšem není zanesen čas potřebný pro doplnění munice u zásobovacích velbloudů, a navíc maximální možnou frekvenci střelby by všichni vojáci vlivem únavy a dalších faktorů pravděpodobně nedokázali udržet po celých 20 minut. To však ani nemuseli. Jak jsme viděli výše, na svou střelbu měli času dostatek. Během několika hodin (snad až 7) byli Parthové zcela jistě schopni vypustit skutečně obrovské množství šípů.


152. Front. Strat.II. 3. 15; viz též Cass. Dio XLIX. 29–30; Plut. Antonius 45.


153. Plut. Antonius 49. Caesar (B.C. III. 53) se na jednom místě svých Zápisků zmiňuje o centurionovi Scaevovi, v jehož štítu bylo v průběhu bojů občanských válek u Dyrrhachia po těžkém střeleckém útoku na jednu z pevností napočítáno údajně 120 děr od šípů. Centurio vyvázl živý a byl za svoji statečnost obdarován a povýšen. Tento příběh nám opět poukazuje na dostatečnou odolnost štítů proti šípům.

154. Goldsworthy, A. K.: c. d., s. 188–190, 242–244.

Zpět na hlavní článek




Upraveno 16. 10. 2015 – přidána informace o reliéfu z hradu Zahak
Upraveno 13. 11. 2011 – přidáno a upraveno několik částí
Upraveno 17. 4. 2011 – několik menších úprav a vylepšení
Vystaveno 22. 1. 2011